Tak jsme zpomalili. Na příkaz někoho jiného, než vlastní vůle. A i když se může zdát, že na současné situaci není ani lžička pozitiv, není nic špatného na tom, si je i navzdory tomu zkusit vytvořit. Zkusit obrátit pozornost tam, kde dřív scházela. Zaměstnat ruce i mysl jinak než dosud. Ať už ponoříte ruce do barvy, do hlíny nebo do šuplíku se vším a vlastně ničím.


Radka Třeštíková nedávno na svém Instagramu napsala: lituju všechny, kteřá měli doma uklizeno. Přemýšlela bych příliš dlouho, kdybych se ji snažila přebít lepším tvrzením. Nechci žádným způsobem zlehčovat dobu, která nastala, ale neustálým sebeutápěním v záplavě scénářů a zpráv si taky neuděláme moc dobrou službu. Proto se snažím zaměřit jinam, byť před současným stavem nezavírám oči.

Otevírám je ale zároveň věcem, které moje zorné pole předtím míjely. Protože s obědy ve spěchu a kávou za chůze je na nějakou dobu konec. Každodennost se odehrává v hodně úzce ohraničeném výběhu a je jen určitý počet věcí, které tam patří. Naštěstí, pro lidi jako jsem já, jídlo a káva ano. Je fajn si z těch všech věcí mezi čtyřma stěnama udělat co nejhezčí zážitek. Přemýšlet nad změnami, pokud něco není úplně podle představ. Uvařit oblíbený jídlo.

Což mě přivádí na jedno téma, o kterém jsem docela přemýšlela. I když denně ušetříme poměrně dost času dojížděním a jinými věcmi, nemám ani až tak pocit, že bych měla nějak výrazně více prostoru než dosud. Občas jsem si vyčítala, pokud jsem nevyužila potenciál některé chvilky úplně dokonale. Ano, jeden den jsem zvládla uklidit celou kuchyň včetně skříní (taky jsem v šoku), ale ten další jsem se zmohla možná tak na připojení se ještě v pyžamu k online přednášce (byla v osm ráno) a vaření oběda, které přeťalo celý den čtení strhující povinné literatury. Musíme si ale uvědomit jedno: my nepracujeme z domu... Jsme doma a snažíme se vedle této situace pracovat.



Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo jedna zní – nemít přehnaná očekávání. Je to tak se vším. I kdyby mi někdo v normální době nařídil týden volna, ddopředu bych věděla, co chci stihnout. A překvapivě bych to všechno nestihla plus bych se cítila dost stejně, jako teď. Některé dny (i týdny) jsou prostě produktivnější a jiné nikoliv. Tak to je, tečka.

Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo dva – take everything with a pinch of salt. Z jedné strany se valí články o činnostech, kterými se lze bavit při cestování mezi kuchyní, koupelnou a jinými destinacemi, z druhé strany zní kritika, že v lidech vyvolávají špatné pocity z odpočinku. Na tohle platí prostě jen něco jako selský rozum. Nemyslím si, že by autoři jakýchkoliv takových článků chtěli na někoho útočit, spíš se jen snaží nabídnout možnosti bezradným. Což přece ale neznamená, že to každý musí brát doslova. Internet je plný spousty témat a někdy mne opravdu unavuje, když vidím jen nesoucí se kritiku na obsah od lidí, kteří sami ani žádný nevytváří. A když už, tak jen ten negativní.



Rozumím oběma táborům, a proto soudím, že je nejzdravější si každý sám určit, kudy a jakým tempem se vydat. Některý den jsem překvapila sama sebe, jiný jsem věděla, že nemám chuť vůbec nic dělat a není mi ani dobře. Pak je nejlepší to prostě přijmout a neutápět se v sebemrskačství při porovnávání s jinými dny či lidmi. Spousta těch činností je dobrým prostředkem k odvedení pozornosti od ne úplně příznivé situace tam venku. Zároveň kdy jindy má člověk v podstatě víc než doporučeno se "válet" s knihou nebo si jen tak třídit myšlenky?

Pokud jde o mě, docela často se dostávám do různých nekonečných vírů myšlenek. Zpátky mě vtáhne většinou jen přítomnost, tedy rozhodnutí, že se pokusím být teď a tady. Obzvlášť pokud nad věcmi ztrácím kontrolu. To se pak od všeho odpojím, vypnu nebo naopak zapnu hudbu (podle nálady) a snažím se nacházet záchytné body v podobě denních rituálů. Nad kterými se taky teď můžete zamyslet a měnit je.

Taky ráno snídáte u počítače? A pak máte za deset minut hlad? Je to přirozené – teda ne to snídání u počítače... Byli jsme do téhle situace vrženi, moc jsme ani nevěděli, co čekat, a až teď se dostáváme k některým zdánlivě okrajovým záležitostem. Ale nebuďte na sebe přehnaně přísní, pokud vám to nejde změnit z minuty na minutu. Jak v rozhovoru pro DVTV řekl Pavel Rataj, tohle není až tak zkouškou vztahů, jako spíš toho, jak umíme sami se sebou zacházet. Představte si, že by za vámi s prosbou přišel nejbližší a nejmilovanější člověk, a přesně tak zacházejte sami se sebou. Pro někoho je to možná ta nejmíň přirozená věc, ale nikdy není pozdě se to pokusit změnit, což?

Ale hlavně, každý vlastním tempem... ❣️

Hydratační, jílovou... A proč letí z Číny, když přece každej ví, že nejlepší kosmetika je korejská?

Ne, to bude asi jiná face mask. Achjo. Jde vůbec něco napsat či vytvořit, aniž by se to netýkalo stávající situace? Těžko!

It's self care time! 

Stává se to tak mezi patnáctým a dejme tomu pětadvacátým rokem věku některých žen. Dosáhnou své kosmetické dospělosti. Projevuje se to třeba koupí první rtěnky od MAC. Přeháním, samozřejmě... 💄

Byly doby, kdy jsem vnímala ikonicky tvarovanou černou nádobku jako zjevení. Tehdy by pro mě byla její koupě asi úplně něčím jiným. Zařadila bych ji mezi pár vymodlených produktů, mých rtů by se ale moc často nedotkla. Což je špatně a znamená to, že ten správný čas nazraje až později. Třeba v momentě, kdy se moje dětsky velké oči změnší, abych mohla dělat podobné nákupy s daleko větším rozmyslem.

Vždycky mě na celém beauty odvětví bavila nadčasovost. Značky, které se udržely několik dekád na předních místech, přežily mnoho různých událostí a trendů. Což tak nějak souzní s definicí toho pojmu. Doukážou být klasické a zároveň překvapit něčím neotřelým a svěžím. Když si je ženy kupují, nanáší pak každé ráno na rty stejný produkt jako Madonna, Natalie Portman nebo Rihanna.

V myšlenkách se vracím k jednomu z předchozích článků. Sepsala jsem do něj své vyčerpání a takovou celkovou otupělost. Opustila mne radost z toho vizuálně zaměřeného světa. Nosila jsem oblečení jako uniformu a makeup snad jen proto, abych zakryla nedostatek spánku a kvalitního jídla. Když jsem si ale včera odnesla první a na dlouhou dobu možná i poslední odstín (Velvet Teddy) od MAC, znovu se ve mně zažehla ta nepatrná jiskřička a mé vnitřní patnáctileté já zaplesalo. Ne proto, že by bylo příliš materialistické. Bylo spíš napjaté očekáváním. Jestli se to někdy povede a budu mít tu možnost si tyhle věci dopřát, jestli o to vůbec budu stát, jestli to budu umět ještě docenit...

Samožřejmě, není to žádný přelomový milník, ale taková malá radost, která projasní všední den. Navíc, nevím proč, ale v momentě, kdy jsem si ji vybrala, začala mi v hlave hrát písnička Like a Virgin od Madonny. 😄 (Náhoda? asi těžko...)

Značku založili dva Frankové, jeden z nich byl fotograf a druhý vizážista. Oběma nevyhovovala kvalita tehdejších produktů, které se pod náporem světel a tepla z nich roztékaly. Tak se rozhodli udělat vlastní. A balit je do černých krabiček, které značce už zůstaly. Ani tvar rtěnek se kromě drobných úprav od té doby nezměnil. Tohle jsou přesně ty příběhy, do kterých se ráda nořím. I když mi teda nedělá moc velkou radost vědomí, že každou vteřinu vznikne nová rtěnka, protože se každou vteřinu taky jedna prodá. Líbí se mi ale třeba pozorovat, jak už tehdy značky a jejich zakladatelé předbíhali dobu a s jakým vizionářským přístupem nabourali jinak stejnorodé odvětví.

Moje kosmetická "sbírka" není rozsáhlá, spíš naopak. Když můžu, ani ty věci nepoužívám. Ale když chci, mám z toho radost.

A tak by to podle mě mělo být. Budiž mi Marie Kondo svědkem...

Jo a MAC znamená Makeup Art Cosmetics, není zač. ❣️

Nechybělo mnoho, a už jsem si přehlásila adresu trvalého bydliště na svůj gauč, kde jsem poslední týdny trávila nekonečné oceány času. K přehlášení adresy bych se z něj ale musela zvednout, že ano. Jindy docela snesitelný a očekávatelný koktejl zkouškového a práce se letos ukázal být silnější, než jsem si objednala. Jako důsledek mi zůstal takový kocovinový opar. Potíž je jen v tom, že si fázi před kocovinou všichni většinou užívají...


Nicméně aspoň je to za mnou, můžu se otřepat a posunout vstříc dalšímu semestru (jupí). Pár věcí se mnou ale otřáslo trošku víc, proto jsem přemítala, jestli má ještě cenu pokusit se o nějaký návrat sem - na místo, které jsem před čtyřmi lety zakládala s úplně jinými představami. Tehdy jsem sledovala hodně jiných blogerů a musím říct, že svou pozornost a čas už věnuji jen zlomku z nich. Takže vyvstala otázka, zda se chci vracet do prostředí, které se změnilo v něco úplně jiného a s jehož vývojem možná tolik nesouhlasím... Ono, přiznejme si, většina blogů už ani nefunguje. Jsou z nich spíše youtube kanály, IGTV videa nebo podobné alternativy. Pro mě bude ale vždycky na prvním místě psané slovo, takže v tomhle mám jasno...

Když už jsem začala vážně přemýšlet nad tím, že to asi zabalím, vzpomněla jsem si na člověka, který mne v psaní podporoval asi nejvíc. A vůbec nevadilo, že tomuhle světu byl generačně i myšlenkově s jistotou nejvzdálenějším z mých čtenářů. Nikdy na to nezapomenu a odejdu, až nebude cesty zpět a budu si tím skálopevně jistá.

Měla jsem pocit, že bych měla plnit určitou představu o člověku, který chce vystupovat na platformě s jistými očekáváními. Jenže mým v poslední době nejčastějším ootd byla velká černá mikina, který byla i mým posledním nákupem kromě obří péřové bundy (protože zima), a nejčastějším líčením bylo žádné nebo maximálně dotek korektoru z respektu a soucitu před kolemjdoucími. Ne, že by blog musel být nutně jen o tomhle. Kvůli své eksematické pleti jsem taky ustálila i péči o ni, a tak prostě nemám úplně s čím převratným přijít.

Taky mne napadlo - nemá to úplně podobně většina lidí kolem? Takže o čem psát, pokud se odmítám přidávat k lidem, kteří se stali jen nosiči reklamy na konzumerismus. Ne, že bych někdy nakupovala nějak moc, teď to ale nedělám skoro vůbec. Naopak, vytáčí mne, když vidím, kolik peněz putuje do ochodů, které jsou fast foodem "módy". A jak málo je alternativ. To samé se týká i jiných odvětví... V každém nákupu vidím částku, kterou bych mohla přisypat do pomyslného prasátka s nápisem "nový foťák".

Právě taková situace možná skýtá prostor pro výzvy a témata. Napadá mne třeba jedno s podtitulem - schovej svůj nejpoužívanější kousek oblečení. :D Nemožný úkol. Svůj nejoblívenější bílý svetr? Nedám! Jsou věci, bez kterých se prostě ráno z domu asi nevykopu, proto by mohla být sranda to zkusit - snažit se vytěžit co nejvíce z vlastní skříně. Stala se ze mne totiž osoba přenechávající v mnoha věcech rozhodnutí na autopilota, jehož jasná volba je obviously bílý svetr. Proto bych se mohla pokusit ho na chvíli vypnout (ne ten svetr, autopilota). A přístát v destinaci "zase mě baví přemýšlet nad tím, co si obleču".

Chybělo mi psaní s chybama...

Chodím světem jako Alenka v říši divů. Odjakživa mne bavila vizuální podoba věcí, ale nikdy jsem ji neuměla uchopit a dát jí nějaký rámec. To mě naučila až fotografie. Fascinovaně sleduju všechny linie, lom světla, stíny a vzory, které vytváří opakující se objekty. Nic se nevyrovná tomu, když zastavím realitu stisknutím spouště a zachytím přesně to, co jsem chtěla. A taky vím, že na některý věci se vyplatí koukat jen skrze vlastní čočku, protože ty foťák nikdy nevykreslí tak, jako lidské oko.

Nejdřív jsem začala fotit na mobil, ale focením bych to nejraději nenazývala. I když radost jsem z toho měla ohromnou. S příchodem prvního foťáku jsem se seznamovala se všemi hodnotami, řezy, nastavením a docela dlouhou dobu jsem se trápila. I když si pamatuju ten pocit bezmoci, nesmírně si cením toho, že jsem u cvakání vydržela a postupně začala nacházet vlastní cestu a více méně i styl.

V obraze je svoboda. Je to můj pohled, mnou vybraný úhel, detail, obličej. Pohledů na fotografii a její pravidla je mnoho, ale zároveň je pro mě prvním prostorem, kde se jimi nenechávám svazovat. Nic není vyloženě dobře ani špatně, není to černá a bílá. Mimo pár nápomocných pouček je spousta věcí čistě o citu a sdělení, které nelze nafingovat.

V obraze je pravda. Kromě fotomontáží a retuší nejde předstírat, že něco umíte vyfotit. Prostě to tam buď je, nebo ne. I tak, ne každý v tom dokáže číst. Své oblíbené a povedené záběry bych možná spočítala na prstech obou rukou. Přesto miluju ten proces, promýšlení některých záběrů nebo hledání dalších vrstev, o kterých jsem v té chvíli třeba ani nevěděla. Taky miluju momenty, kdy se fotky prostě nějak dějí. Kdy jsem pouze v roli pozorovatele a pomyslného konzervátora okamžiku, nic ale nearanžuji, nestavím ani nepřemisťuji. Jde totiž o setiny vteřin. Buď to mám, nebo ne. Mám ráda i momenty zklamání. Ženou mě k nalézání nových cest a k přemýšlení.

V obraze je radost. I kdyby si celý zbytek světa myslel, že moje fotky nestojí za nic, já budu přesto vnitřně spokojená. Úplně mi postačí, když budu dnes fotit o něco líp než včera. Focení je snad první vášeň, ke které mě nepřivedl nikdo z rodiny. Je to čistě má mírně autistická skrýš, kterou nezasvěcení moc nechápou a třeba ani neocení. Ti v mém okolí, kteří mne znají už trošku líp, dokáží rozeznat momenty, kdy byť jen ve své hlavě komponuju některé snímky, protože zrovna nemám po ruce foťák. Nakloním hlavu, přivřu jedno oko... V ten moment mi stačí vědomí, že bych ten snímek našla, kdybych chtěla.

V počítači si moc fotek nenechávám, ale vyberu alespoň některé z poslední doby, které mi udělaly radost. Třeba jako legendární síťovka, ve které nesl nějaký pán knihu Bolka Polívky na její křest a autogramiádu. Nebo výherce battlu na SDK, který v jedné chvíli udělal z dlaní srdce a zrovna jde dobře i vidět jeho tričko, na kterém je Tupac. Někdy nebyl čas na lepší kompozici a samozřejmě bych u každého věděla, co vylepšit, ale stejně se mi pořád něčím každý z nich líbí...

Jsou hodně rozmanité a překvapivě ani na jedné není kafe. :D

Tenhle je spíš unikátní tím, že podruhé v životě takhle dlouhý čas asi jen v ruce neudržím. :D

Nedávno jsem oslavila další narozeniny. Stále ve mě narůstá pocit, že se věk začíná podobat překlápěcím hodinám. Neúprosně se řítí kupředu a vy jen aktualizujete cifry aniž by to pro vás znamenalo cokoliv zásadního. Co mi dřív přišlo jako věčnost mnohdy uteče bez povšimnutí...

Někde jsem četla, že všechny buňky těla se obnoví zhruba každých sedm let. Což je docela dlouhá doba, pokud si představím, kde a kým jsem tehdy byla. Když si ale uvědomím, že je to přesně takový čas, jako mám Chucka, není to ani v nejmenším stejná veličina. Přijde mi to jako chvilička. Kdyby mi někdo tehdy řekl, jak moc se můj svět promění a čeho všeho budu během těch sedmi let schopná, asi bych se mu naprosto bez výčitek vysmála. A když by mi taky řekl, že některých věcí se tou cestou moc nezbavím, okamžitě bych se smát přestala.

Tehdy jsem žila v utkvělé představě, že člověk umí některé problémy vyřešit jednou pro vždy a tím pádem jej už nikdy nenahlodávají. Za sedm let se stalo mnohé. Jsem člověkem, který se na sobě snaží neustále pracovat a přehodnocovat některá životní odvětví. Jinak řečeno, už jsem nainstalovala docela dost kompletních aktualizací softwaru. Jeden bug se ale pořád ještě nepodařilo vyřešit. S každou novou činností, které se chci více věnovat a přináší mi radost, přijde virus v podobě pochyb a dotěrných otazníků.

Dobrý sluha, špatný pán

I když bych přemítání na základě otazníků mohla označit jako docela spolehlivý navigační systém, nesmím jim dát moc prostoru. Jinak mě totiž paralyzují a já se pak octnu v situaci, kdy se vlastně nechci do ničeho pustit, protože bych jim musela čelit. Někdy antivirus ani boj s nimi není řešení. Odpovědí je mír a mírné prospěchářství, kdy je můžu využít ve svůj prospěch a tak se s nimi naučit žít. Je přirozené, že člověk zpchybňuje a přehodnocuje spoustu věcí, ale chytat se do nich jako do pavučiny není dobrý nápad.

Nemusí to ale nutně být ani sedm let...

Vraťme se do doby, kdy jsem zakládala tenhle blog. Nadšená studentka žurnalistiky objevovala v té chvíli ještě nové město, obor i zálibu a do všech těchhle linek zvládla zakomponovat staré koníčky. Proto se rozhodla psát o novém životě na novém místě, nové škole a sem tam i focení. Tehdy měla o světě a cíli své cesty docela jinou představu. Je přirozené, že se vyvíjí a mění. Jenže pokud něco dokumentovala, nutně s tím nesla i tíhu v podobě náhledu na svá stará já, neplatné myšlenky a pohledy na svět.

Tehdy i zaměření své stránky plánovala trošku odlišně. A proto jí občas přijde trošku svazující, že je v těchto řádcích a posledních více než sto padesátii článcích schovaných rovnou několik verzí jí samotné. Proto se občas stane, že musí mít hodně nutkavou potřebu - jako třeba teď - to ze sebe dostat, aby začala plnit další řádky svou další aktualizovanou verzí a přerušila tak několikatýdenní ticho. Protože je to škoda.

Ano, samozřejmě. Je velká spousta cringe momentů, které jsou zachyceny nejen tady, ale taky v jiných prostorech - díky ti moderní dobo! Každý den začínáme všichni znovu, proto je dobré, porovnávat se s osobou, jíž jsme byli včera, dál bych ale už raději nezacházela. I když mi to občas stejně nedá. :D Když se jimi probírám, tak se neubráním úsměvu. Nakonec jsem ale stejně vždycky ráda, že jsem článek tehdy vydala, protože pro mě v té době jistě měl nějaký význam. A má ho stále, minimálně z pohledu nostalgie. Třeba tak budu pohlížet i na tento text.

Jsem vychutnávač, požitkář. Někdo by mohl říct, že jsem v tomhle ohledu jednoduchým člověkem. Podle mě je ale zapotřebí víc než jen jednoduchost k umění ocenit zdánlivě všední každodenní záležitosti. Ve víru dění a práce na to nezbývá moc času. Můžeme se snažit sebevíc, ale stejně se pak ocitáme v situacích, kdy večeříme ve stoje nad dřezem a obědváme za pochodu. V takových momentech na požitkářství není úplně prostor a i sebelepší jídlo zapadne mezi sotva uspokojující průměr.



V tomhle je kouzelná jakákoliv chvíle volna. Cestu, kterou znám od chvíle, co si něco pamatuji, obdivuji, jako bych tudy jela poprvé. Kochám se přírodou, kterou projíždím. Užívám si fakt, že mám ten luxus stěhovat se z místa na místo, kdykoliv si jen zamanu. Stěhovat se na místo, kde srnky dávají dobrou noc a do nového dne bezbolestně probouzí ranní paprsky. Kde teče potok hned po oknem a nad ním začíná les spolu s divokou přírodou.

Do toho lesa je vidět malým oknem z koupelny a ne náhodou je to můj neoblíbenější výhled. Právě mezi zdmi místnosti se skvostným výhledem se po dlouhém dni ocitám ve vaně tak horké, jak jen snesu. Společnost mi dělají zasloužené dvě deci a miska oliv. Těžko někdo jmenuje lepší kombinaci. Mohlo by se zdát, že jsem se snad nechala inspirovat nějakým filmem nebo se snažím o nepřirozenou pózu. Pokud by mi byla podobná situace nevlastní, zajisté bych to rychle bych poznala. Jenže se tak neděje. Tenhle způsob života se mi líbí. Ukrást si pro sebe pár minut po jakkoliv náročném dni, proč ne?

Nedávno jsem četla naprosto skvělý článek Emy Muller, ze kterého více než cokoliv jiného čišela chuť žít. Žít naplno. Za cenu pádů, slz i jinak nepříjemných okamžiků, které leží na druhé misce vah. Vyvážené požitky, radostí a bezstarostností na té první. Pokud přijmete existenci obou, máte vyhráno. Pokud ne, pocítíte ji stejně.


Na životě je kouzelné i zásadní, jak mnoho aspektů může člověk sám ovlivnit. A jak málo si to uvědomuje. Nikdo neříká, že je jednoduché s věcmi hýbat, ale rozhodně je jednodušší se o to ani nepokusit. V tom to celé tkví. Udělat ten krok navíc a poznávat, jak dobré to rozhodnutí bylo.

Často jsem bojovala s jednou věcí, kterou se mi někdo uměle snažil vložit do každé buňky v těle a vykřičet do hlavy. Byl to právě strach žít naplno. Jako bych ke všemu potřebovala povolení a za každým momentem prožitým naplno měl čekat zlom. Jak paralyzující. Žít jen napůl nikdy nebylo nic pro mne, ale jít vstříc strachu je kolikrát už samo o sobě těžké. O to těžší, když je strach naučený, takže kromě jeho překonávání ještě přemýšlíte, jak zapudit tyhle přejaté a hluboko zaryté nešvary. Nedá se to ani úplně nazvat zápasem proti sobě samým, jelikož vnucené vlastnosti nejsou vlastní nikomu. Ale jako všechny umělé věci, na rozdíl od těch pravých, nemají dlouhého trvání. I když za tím někdy stojí roky manévrů, pravda stejně vyjde na povrch.

Díky za to!

A tak se ocitám v situaci, které bych se dříve možná pousmála a věnovala jen ve své hlavě. Přehazuji až příliš dlouhou a nezkrotnou hřívu ze strany na stranu a přemýšlím, jestli ty olivy tak dobře chutnaly vždycky. Jestli má oblíbená píseň nezní líp, než kdy jindy. Nebo jestli jsem ze sebe nesetřásla zase o kus víc toho strachu, který mi není vlastní. Nikdy nebyl. A to povolení? Zapotřebí je jedině vlastní... Všechno je dovoleno. Víno ve vaně, jídlo v posteli, snídaně k večeři...

Víc okázale se tvářících rebélií mne v tuto chvíli nenapadá, ale vy si je jistě doplníte.

Život se v posledních dnech omezoval jen na okruh každodenních nutností. A ani ty jsem nestíhala s dobrým pocitem. Ve skrytu duše jsem pociťovala spíš selhání. Strany v knihách, které jsem plánovala přečíst, zůstávaly nepřeložené. Závěrka foťáku se několik dlouhých dní ani nepohla. Přestaa jsem tvořit. Znamená to snad, že takhle vypadá moje "dospělá" verze?

I když vím, že občas navštěvuji ty nebezpečně hluboké koleje nudné každodennosti, chci se s nimi naučit lépe pracovat. Protože v tom podle mě tkví ona dospělost. Narozdíl od předchozí etapy života je sice víc nudná, ale zase o to víc intenzivní... Schválně - když budete mít na všechno celé dny času nebo jen hodinu denně, co vás víc požene kupředu?

Po dnech plných vypětí sil i mysli mám tendenci uchýlit se k druhému extrému a úplně vypnout. Jenže se to většinou neobejde bez výčitek a špatného pocitu z nicnedělání. Ten už se asi nadobro stává takovou neoriginální mantrou dnešní doby. Já bych ale ráda v budoucnu našla rovnováhu. Na chvíli vypnout a pak zase odpočívat. Trošku aktivněji.

Třebaže mezi záliby, u kterých ráda relaxuji, patří focení a psaní, je občas těžké dobrovolně odpočívat  skrze činnosti, jež naplňují můj pracovní den. Proto moje prsty zase nějakou dobu neplnily řádky článků ani tady na blogu. A upřímně, nedovolila jim to hlavně hlava. Imposter syndrom is real!

Nedávno jsem slyšela rozhovor s psychoterapeutkou na téma odpočinku. Podle ní by neměl být za odměnu. Lidé by se měli naučit odpočívat jen tak. A také prý nejsme schopní být sami se sebou, a proto se odpočinku vyhýbáme.

Popravdě, být sama se sebou asi umím, ale abych se dokázala oprostit od věcí, které "musím" udělat, to ne. Pokaždé, když si na chvíli sednu, mám pocit, že odpočívám na dluh. Myslím dluh v podobě času, který jsem mohla strávit třeba ládováním prádla do pračky nebo umýváním nádobí. Některé dny mě podobné smýšlení donutí všechny tyto věci vyřídit prvně, abych pak mohla odpočívat bez dluhů - za odměnu. Jenže potom se rozjede druhé kolo myšlenek typu: dlouho jsem nebyla běhat/necvičila/neudělala to či ono.

Proč je tak těžké se od toho oprostit a nic si nevyčítat? Jeden z důvodů může být už zmíněná mantra, která se neustále vznáší ve vzduchu. Nemůžu ani říct, že by byla nevyřčená, protože na všední otázku - jak se máš - každý odpovídá libovolným ekvivalentem slova vytíženě. Já osobně mám potom pocit, že jakmile se na chvíli zastavím, zaseknu se na mrtvém bodě zatímco se všichni ostatní posouvají vstříc svým snům. I když by mi občas malé zastavení pomohlo přibližovat se vstříc těm mým rychleji.


Neubráním se téhle metafoře s autem. Když se vydáváme na dlouhou cestu, je to vždycky s plnou nádrží. Asi nikdo nechce zažít pocit, že bude křečovitě svírat volant a očima pomyslně přitahovat auto k benzínce, i když ručička ukazatele nádrže už je hluboko v červených hodnotách. Budete jistě "překvapeni", ale ani v životě to tak nejde.

Mám pocit, že konečně vyjíždím s plnou nádrží. Odpočatá a bez dluhů.

(edit: Napsala před víkendovou službou, která ji totálně vyždímala - to aby se octla v rovnováze. :D )

Jako malou mě stříhali docela různě, ve směs na krátko a já to tolik nesnášela! Možná v tom to vzniklo. Každopádně, co si pamatuju, vlasy jsem nikdy podstatně neřešila. Nesměla jsem si je barvit, což zpětně hodnotím pozitivně, ale ani bych nevěděla jakou barvou upřímně. Dlouhou dobu byly blond, až jsem byla starší, tak ztmavly do takové medovo hnědo plavé (charakterizujte sami :D). Na základce byly docela delší, na gymplu pak taky. Nekladla jsem na ně důraz a nebrala je jako svou přednost. Potom jsem se jedno léto rozhodla ostříhat hodně radikálně - z opravdu dlouhých vlasů asi k ramenům.




Moje vize i předloha byla sice hezká, ale vlasy ji úplně nenaplnily. Musela jsem je hodně tvarovat a ani tak neposlouchaly. Proto mě to přestalo docela brzy bavit, ale na tu lehkou hlavu si vzpomínam ještě teď. Tak jsem nějak zlenivěla a nechodila se stříhat. Chtěla jsem, aby zase dorostly.

Což se povedlo. A vzhledem k faktu, že jsou dost zdravý samy o sobě, nemusela jsem se o ně nikdy nijak extra starat. Respektive, péči jsem ustálila a zůstávám u několika málo produktů, kterým se budu věnovat později. Takže vlasy rostly a rostly. Jenže já opravdu od délky, které byla tak v půlce lopatek, nevidím rozdíl. Prostě jsou delší, ale práce je s nimi asi stejná. (Jen těch vtipných situací a historek přibývá nějak moc poslední dobou, ale o tom příště.) Když mi začali lidé z okolí říkat, že mám moc dlouhé vlasy, nebrala jsem to nijak vážně. Prostě mi nikdy nepřišlo, že jsou nějak extra douhý. Až fakt najednou byly. Ale opravdu tím, že je na té hlavě máte neustále, si jejich délku absolutně neuvědomujete. Teda aspoň já fakt ne...

Teď jsou tak nějak po zadek, což mi přijde naprosto surreal! Absolutně si nejsem schopná uvědomit, že tohle na tý hlavě fakt mám. Kromě momentů, kdy si třeba nemůžu dát ruku do kapsy od bundy a podobně :D. Nicméně čím jsou delší, tím víc lidí mi do toho kecá a neustále mne přemlouvá, ať se nikdy nestříhám. Protože mi růst vlasů ani jejich hustota nikdy nedělaly problém, tak to asi beru tak trošku jako normální věc, přitom někteří lidé v mém okolí jako by ty vlasy snad uctívali. Čím dál víc si uvědomuju, jak je to nepraktické a vytáčí mě opakovaně řešit některé situace. Zároveň je mám ale už tak dlouho, že jsem se vším tak nějak smířená. Proto mě opravdu vyvádí z míry ten enormní zájem okolí, na který si zřejmě ještě musím zvyknout...

Kromě komentářů ohledně stříhání padají další otázky také na péči o vlasy, proto jsem se rozhodla ji taky krátce shrnout. Předestírám ale, že moje vlasy opravdu nepotřebují extra péči a jsou většinou docela zdravé samy o sobě.


Důraz kladu hlavně na kvalitní šampon a olej. Momentálně jsem si oblíbila tento od přírodní značky inecto. Na jejich webu uvádí, že netesrují na zvířatech a jsou kompletně vegam, což schvaluji! Navíc mi od nich sedí i více produktů.

Kondicionér používám jen občas, někdy ho dlouho vůbec nekoupím, protože nevidím až tak velký rozdíl. Momentálně mám jeden od Aussie, která je také jednou z mých oblíbených značek, každopádně nevím, jak na tom jsou po stránce testování. Občasně používám taky masku, kterou právě míchám z kondicionéru a jiných olejů. Už jsem se jejímu složení věnovala v jiném článku, ale je to dost dávno. Takže pro rekapitulaci, buď si dám na delší čas od půlky dolů nebo do sušších míst čistě nějaký rostlinný olej (hodně lidí propaguje kokosový, ale překvapí i olivový, který i podle kadeřnice mají vlasy raději) nebo dám jeden díl oleje a jeden kondicionéru. Nejlepší je tohle kombo ve vlasech nechat alespoň dvě hodinky, pokud se poštěstí déle, je to poznat. Hlavně v těch koncích.


Naprosto klíčový je také hřeben. Já používám už minimálně osm let Tangle Teezer. Rozčesává stejně dobře mokré i suché vlasy. Navíc, většinu uzlů odstraní bez velké bolesti, což je snad jeho největší plus.

No a poslední bod, který na kvalitu vlasů asi nemá moc vliv, ale stejně jsem se rozhodla jej zmínit. Skoro vůbec nevystavuji vlasy velkému teplu. Od chvíle, kdy mi v ruce začal hořet fén, jsem se rozhodla další nekupovat. A žehličku na vlasy vůbec nepoužívám. I když se prý správným fénováním dá docílit lepší kvality vlasů, zatím mi doma moc nechybí. A to už jsem bez něj tak dva roky. No a snad poslední informace na závěr - vlasy se snažím neumývat příliš často. Většinou je to jednou za tři až čtyři dny. Ale opravdu záleží na situaci i na tom, co zrovna dělám (když . Vlasy se mi nemastí úplně rychle, případně je svážu do culíku a nikdo nic nepozná. Je to za mě rozhodně lepší, než je umývat přehnaně často.

Mám pocit, že dnešek je celý tak nějak za odměnu. (Hlavně po ne moc veselém období, které ale také bývá součástí běžného života.) Hned ráno jsem dodržela svou ideální souslednost činností a začla jej sklenicí vody a jogou. Nenechte se zmást, takhle většina mých rán a hlavně pondělků vážně nevypadá. Většinou zaspím budík, rychle si opláchnu obličej, hodím do sebe kafe i snídani a pustím se do zbytku dne. Pak ještě v polospánku dojdu do práce a taky už dopoledne usínám. Vzhledem k tomu, že mne poslední dobou dost bolí v zádech, je ranní protažení winwin situace. Takže teda cvičím jednu ranní sekvenci (v jejíž půlce si už trochu nadávám, jestli to mám fakt za potřebí😄) a probudím svůj organismus sklenicí vody, aby měl čas to trošku zpracovat, než přijde dávka kofeinu.

Všímám si, že už u snídaně držím svoje tělo úplně jinak a že má zřejmě cvičení ráno asi větší význam. Tohle si člověk uvědomuje pokaždé, když je plně při vědomí, ale zkuste mi to říct po ránu a raději se zabořím zpátky do peřin. Pokud ne, jsem na sebe patřičně pyšná. Jen mi přijde, že všechna tato rozhodnutí se tvoří už předešlý večer. Jednak dobou, ve kterou se rozhodnu jít spát. Taky si třeba předem rozmyslím, co si vezmu na sebe. Říkám tomu investice do budoucna. Nechť mi mé polomrtvé a polospící já druhý den poděkuje.

Snad to není jen dnešní pocit, ale už jsem toho stihla docela dost a to jsou teprve čtyři hodiny odpoledne. Kromě takových těch každodenních samozřejmostí, jako jsou procházky s Chuckem a nesčetný umývání nádobí, jsem vyprodukovala pár věcí na blog (nikdy bych nevěřila, jak dlouho některý věci trvají! but stay tuned), uvařila a snědla oběd, zvládla jít nakupovat a za odměnu jít na kafe. Teda spíš za účelem dalšího psaní, ale úspěšně sama sebe podplácím.


Nesnažím se v nikom vyvolat špatný pocit, a taky by se teď mohlo zdát, že jsem mega produktivní. Možná dnes, ale většinou je pravda úplně jinde. Jsem mistr výmluv a prokrastinace, proto je kolikrát těžší vyzrát sám nad sebou. Jenže dnes se mi moje nevole podařila zlomit a hodlám se pokusit udržet tento stav co nejdýl to půjde. Budu prostě investovat do budoucna. Tohle rozhodování sama za sebe se totiž docela osvědčilo. Když s jedním pootevřeným okem bloumám cestou do koupelny, prostě si připomenu, co mám "nakázáno" a moc o tom raději nepřemýšlím. Většinou mě cvičení donutí se převléct a jedno z druhým znamená, že najednou stelu postel aniž bych o tom věděla...

Většina úspěšných lidí, ke kterým veřejnost vzhlíží a kteří inspirují ostatní, říkají, že odpovědí na spoustu otázek je pevná ranní rutina. Důležitá je i ta večerní, ale ráno dělá den. Spousta výzkumů také hovoří o tom, že pokud zrovna prožíváte takové to šedé období, kdy vás nic moc ani extrémně netěší a chcete něco změnit, poměrně bezpečnou volbou je právě změna ranních rituálů. Nastaví pak náladu zbytku dní. (Jeden z podobně zaměřených článků je třeba tady.)

Jsou to zřejmě maličkosti, ale život se skládá stejně tak z drobností, jako s těch větších věcí. Obzvlášť každodenní rytmus. Maličkostmi si člověk buduje vůli pro ta větší rozhodnutí a změny, které tím pádem půjdou daleko snáz - aspoň tímhle se já snažím uchlácholit. Navíc mívám daleko lepší pocit z rána, kdy splním vše, co jsem si předsevzala, než z toho opačného případu. Ponaučení - buďte sami sobě šéfem den předtím a ráno si raději moc neodporujte. Nakonec to bude ve váš prospěch. No a teď jsem jenom zvědavá, jak mi tohle nastavení půjde přenést k pracovní rutině a dnům, kdy třeba zaspím nebo budu čelit extrémní nechuti.

P. S. Tenhle článek sepsala osoba, která je ale pro lazy days všema deseti a naprosto bez výčitek si jednou za čas odnese snídani do postele, kde stráví pořádnou část dopoledne v knížkách a naprosto bez výčitek. Život je o rovnováze... ❣️

Ráda se obklopuju hezkýma věcma, to asi není žádná novinka. Proto jsem byla docela smutná při zjištění, že moje peněženka se začíná rozpadat. Sloužila mi posledních asi pět let, což je na dnešní dobu docela úctyhodný věk. Ale mě bylo jasné, že žádnou podobnou už asi neseženu. Ta dosluhující totiž ve skutečnosti nebyla peněženka, ale obal na letenky, pas a doklady. Byla větší, vešel se do ní i můj gigantickej mobil a hlavně, měla nahoře takový veliký místo na fotky, což většina nemá.

Tahl fotka vznikla úplně omylem, ale občas je i kouzlo nechtěného k něčemu... Taková selfcaptured momentka.

"Tak ještě tenhle týden budu mít klídek a začnu cokoliv, běhat, stlát postel,  až ten další." No, ale který další? Třeba nějaký v dalším životě?

Takže - míň hledat a lelkovat, víc dělat. 

Už dávno není podvečer, venku je tma a místnost osvětluje plápolající světlo svíčky. Bosky se přesouvám do kuchyně a nalívám horký čaj z konvice. S hřejivým šálkem a knihou v ruce plánuji strávit pár chvil před tím, než usnu a tenhle den bude u konce. Chuck nepřítomně a naprosto neohroženě oddychuje na gauči u topení. Vždycky si lehá na cokoliv měkkého, pokud má tu možnost. A já vím přesně, od koho to pochytil. Jeho absolutní klid totiž připomíná i ten můj, když trávím chvíle doma.

Neříkám, že není dobré občas někam vycestovat a měnit prostředí. Jenže jsem sama sebe několikrát přesvědčila, nakolik jsem člověkem, jehož okolí do jisté míry určuje, jak se cítí. Přesvědčila jsem se, že jsem člověk domácí (homo domesticus? :D ). Obklopena tichem sedím na posteli a píšu tyhle řádky o obyčejně neobyčejném bytě. Pokud bych měla jedno místo označit jako svůj domov, bylo by to zřejmě tohle, i když moje druhá půlka odpovědi by zahrnovala i naši chalupu.


Jenže tohle brněnské útočiště jsem přetvořila a stále přetvářím k obrazu svému sama. I když je v každém koutě známka života (rozuměj nepořádku), jako třeba prádlo, co čeká na poskládání, mám ráda ten pocit, který ve mě tyhle zdi vyvolávají. Nikdy jsem se ale nezamyslela nad tím, že jsem to vlastně asi stvořila sama sobě. I když na ni občas nadávám, dokonce se mi líbí i ta starší a na první pohled nevzhledná kuchyň, ozvláštněná rýhami a sem tam obouchanými dvířky od předchozích majitelů. Dokazují totiž, že se v ní žilo a vařilo. A tak to má být. Až si jednou pořídím a navrhnu vlastní kuchyň, chci, aby z ní taky dýchal život i teplo domova a nebyla přehnaně sterilní a uklizená.

Mám ráda parapety, které bují zelení, přes kterou se dívám ven na život v ulici, pokud se zrovna nad něčím zamýšlím. Občas vezmu Chucka do náruče a pozorujeme kolemjdoucí spolu, má to moc rád. Večer, když se provoz v ulicích zklidní, vidím jen světlo z oken domu naproti. Chodím spát kolem půlnoci a většina oken je tou dobou už temných. Jedno ale v drtivé většině případů svítí pořád dál. Když nemůžu usnout, přemýšlím, kdo tam může bydlet. Přestože je odpověď možná méně poetická, než jakou bych ji chtěla, moje teorie je, že tam bydlí nějaký spisovatel. Takový bohém a životem zkušený energický rétor sedící u stolu ze dřeva, na kterém jsou známky letitosti.

Na psaní mu svítí jedna z takových těch starých lamp, které mají ve všech starých anglických knihovnách. Píše v noci, podobně jako já. Jedině v té době se mu totiž daří dávat myšlenkám požadovaný směr a přetvářet je do něčeho souvislého a smysluplného. Každý večer vytrvale usedá a přidává další a další písmena, slova, věty a kapitoly. Až jednou bude mít pocit, že už není třeba přidávat.

Pocit domova byl něčím, co mi v životě dlouho chybělo. Uzemění, pocit smíření, absolutní rovnováhy, vděku... I když si nemyslím, že cokoliv z toho mám nutně spojeno s materiální stránkou. Nejde asi ani až tak o byt, velikost, propozice, ale spíš o ten pocit a atmosféru. A tu si odteď budu nosit i v sobě, protože už vím, jak jí docílit. ❣️

Přesně před třemi lety jsem napsala první řádky na svůj blog. S názvem New city, new beginnings. I když ty nové začátky se konaly už dávno předtím, ale neveřejně. K novým začátkům i staronovým startům se vracíme postupně celý život. Někdy přetváříme rutiny zajeté v kolejích tak hlubokých, že je čas na změnu. Jindy začínáme od píky. Netuším, kde mezi tím se pohybuje můj návrat na tuhle platformu, každopádně už mi chyběla!


Chybělo mi psaní s chybama, který po mně nikdo před vydáním neopravuje ani needituje. Chybělo mi psaní bez předem daného tématu, bez uceleného rámce, rozsahu, bez omezování vynecháváním slov, která nesmím používat. I když jsem je asi úplně vypustila ze svého slovníku, takže je nepoužiju ani tak. Hlavně mi chybělo psaní něčeho jinýho, než článků do novin a odstavců v bakalářce... Těch pár intenzivních měsíců ze mě vysálo docela dost energie a kretivity, ale to už bych se asi opakovala s přechozími články.

Po dlouhé době mám zase chuť něco napsat a poslat tímto směrem. Jsem sama překvapená, že mi to vydrželo tři roky a že pořád docela souzním s myšlenkami, které založení blogu provázely. I když jsem se za tu dobu hodně změnila (vyrostly mi vlasy a tak :D) a moje hodnoty prošly taky nějakou proměnou. Základ však zůstal stejný. Třeba - pořád nemám jedno ucelené téma, kterým bych se tady chtěla přednostně zabývat, ale nijak mi to nevadí. Pořád jsem minimalista, pořád mě unavuje zimní období, a proto přežívám na čaji a hygge chvilkách. Pořád píšu do novin a pořád jsem psí máma. Stále jsem nadšený knihomol a fotograf amatér, sem tam taky kuchta, pěstitel zelených parapetů a cestovatel životem. A konečně začnu být zase autorka stojící za touhle stránkou.

Takže, sečteno podtrženo. Pokusím se, aby tady zase bylo něco ke čtení a aby to mělo nějakej smysl. Protože nesmyslů, který nikomu nepomáhají, je všude až moc. Nejvíc jsem si vždycky vážila autentických tvůrců, jejichž články a rady dělali lepší den ostatním. Akorát jsem se při tom sledování ostatních nějak zapomněla vytvářet něco vlastního. Což brzy napravím... :) A s tou věčnou prokrastinací taky zkoncuju :D Slibuju!