Nechybělo mnoho, a už jsem si přehlásila adresu trvalého bydliště na svůj gauč, kde jsem poslední týdny trávila nekonečné oceány času. K přehlášení adresy bych se z něj ale musela zvednout, že ano. Jindy docela snesitelný a očekávatelný koktejl zkouškového a práce se letos ukázal být silnější, než jsem si objednala. Jako důsledek mi zůstal takový kocovinový opar. Potíž je jen v tom, že si fázi před kocovinou všichni většinou užívají...

Nicméně aspoň je to za mnou, můžu se otřepat a posunout vstříc dalšímu semestru (jupí). Pár věcí se mnou ale otřáslo trošku víc, proto jsem přemítala, jestli má ještě cenu pokusit se o nějaký návrat sem - na místo, které jsem před čtyřmi lety zakládala s úplně jinými představami. Tehdy jsem sledovala hodně jiných blogerů a musím říct, že svou pozornost a čas už věnuji jen zlomku z nich. Takže vyvstala otázka, zda se chci vracet do prostředí, které se změnilo v něco úplně jiného a s jehož vývojem možná tolik nesouhlasím... Ono, přiznejme si, většina blogů už ani nefunguje. Jsou z nich spíše youtube kanály, IGTV videa nebo podobné alternativy. Pro mě bude ale vždycky na prvním místě psané slovo, takže v tomhle mám jasno...

Když už jsem začala vážně přemýšlet nad tím, že to asi zabalím, vzpomněla jsem si na člověka, který mne v psaní podporoval asi nejvíc. A vůbec nevadilo, že tomuhle světu byl generačně i myšlenkově s jistotou nejvzdálenějším z mých čtenářů. Nikdy na to nezapomenu a odejdu, až nebude cesty zpět a budu si tím skálopevně jistá.

Měla jsem pocit, že bych měla plnit určitou představu o člověku, který chce vystupovat na platformě s jistými očekáváními. Jenže mým v poslední době nejčastějším ootd byla velká černá mikina, který byla i mým posledním nákupem kromě obří péřové bundy (protože zima), a nejčastějším líčením bylo žádné nebo maximálně dotek korektoru z respektu a soucitu před kolemjdoucími. Ne, že by blog musel být nutně jen o tomhle. Kvůli své eksematické pleti jsem taky ustálila i péči o ni, a tak prostě nemám úplně s čím převratným přijít.

Taky mne napadlo - nemá to úplně podobně většina lidí kolem? Takže o čem psát, pokud se odmítám přidávat k lidem, kteří se stali jen nosiči reklamy na konzumerismus. Ne, že bych někdy nakupovala nějak moc, teď to ale nedělám skoro vůbec. Naopak, vytáčí mne, když vidím, kolik peněz putuje do ochodů, které jsou fast foodem "módy". A jak málo je alternativ. To samé se týká i jiných odvětví... V každém nákupu vidím částku, kterou bych mohla přisypat do pomyslného prasátka s nápisem "nový foťák".

Právě taková situace možná skýtá prostor pro výzvy a témata. Napadá mne třeba jedno s podtitulem - schovej svůj nejpoužívanější kousek oblečení. :D Nemožný úkol. Svůj nejoblívenější bílý svetr? Nedám! Jsou věci, bez kterých se prostě ráno z domu asi nevykopu, proto by mohla být sranda to zkusit - snažit se vytěžit co nejvíce z vlastní skříně. Stala se ze mne totiž osoba přenechávající v mnoha věcech rozhodnutí na autopilota, jehož jasná volba je obviously bílý svetr. Proto bych se mohla pokusit ho na chvíli vypnout (ne ten svetr, autopilota). A přístát v destinaci "zase mě baví přemýšlet nad tím, co si obleču".

Chybělo mi psaní s chybama...