here and now

19:21

Tenhle článek měl vzniknout už dávno...



Asi nikoho nepřekvapí, že některé věci si člověk uvědomí až časem. Na některé myšlenky mě přivádí okolnosti, lidé nebo prostě určité rozpoložení, v kterém právě jsem. Námět na tenhle článek byl ve mě asi od chvíle, co si pamatuju, že si něco pamatuju. Pokud bych měla jmenovat jedinou věc, jež se táhne mým životem, neskutečně mi vadí a je silnější, než cokoliv jiného, je to strach. Trvalo mi dlouho, než jsem to přiznala, ale asi jsem neměla úplně nejjednodušší start do života. Což nemá hodně lidí, ale je dobře si ujasnit některé věci. Nemám ráda ty, kteří se litují, ani ty, kteří dělají z komára velblouda. Každopádně se stalo nebo spíš dělo pár věcí, jež výrazným způsobem definovaly a zužovaly prostor, ve kterém mi bylo dovoleno se pohybovat. Jak už to tak bývá, nechci zacházet do přílišných podrobností, abych všechny neunudila. Jednu věc si neodpustím vyjasnit. Člověk, který určoval ten můj prostor pohybu byl jeden z mých rodičů, tudíž je vám možná jasné, že mě jako malé holčičce se v takhle nevyrovnaném ringu bojovalo jen velmi těžko. 

Měla jsem v životě tolik štěstí, že jsem ten ring mohla opustit a dostala jsem šanci na nový začátek. Jediné co jsem si nesla s sebou, bylo pár šrámů, jejichž zhojení záleželo jen a jen na mě. A na tohle mi taky chvilku trvalo přijít. Měla jsem pořád pocit, že si nemůžu některé věci myslet, říct, oblíct, chovat se podle nich a podobně. Měla jsem strach, udělat krok za tu pomyslnou vytyčenou plochu, kde se ostatním líbilo, že jsem. Zní to zvláštně, ale nemyslela jsem si asi do svých osmnácti let, že mám právo na svůj názor, na svoje myšlenky a už vůbec ne na styl života, který by byl odlišný, než ten ostatních. A pak jsem měla zase štěstí. Skoro všichni lidé, kteří mě v tomto utvrzovali, nějakým záhadným způsobem opustili můj život. A já jsem pomyslně aspoň kousíček roztáhla křídla a zkusila, jaké je vzlétnout a spolehnout se při tom sama na sebe. Několikrát jsem si nabila, ale aspoň jsem to zavinila sama a nenutil mě k tomu nikdo jiný. O pár let později přišlo stěhování do Brna. No a od té doby neustále rozšiřuju všechny obzory i hranice. I když velmi pomalu. Vždycky když píšu věci tohoto typu, věřím, že by mohli někomu pomoci, že by se z nich někdo mohl poučit a posunout se o kousek dál, než jsem v té dchvíli byla já. 

Zažila jsem několik desítek situací, kdy jsem strašně moc něco chtěla (dělat/jíst/fotit/psát/studovat/nosit/...). Jediné, co mě drželo zpět, byl strach. Zvládnu to? Povede se to? Nevypadám u toho špatně? Co si o mě budou myslet? Mají mě vůbec rádi? Co když přestanu jíst maso? Můžu si vzít uplý šaty, když jsem tak hubená? Můžu začít psát blog? Nebudou se mi lidi smát? Budou mě respektovat? Proč mě nikdo neposlouchá? S tímhle bych mohla pokračovat dalších milion hodin, ale rozhodla jsem se, že je čas na změnu. Pro představu - můj mozek takhle opravdu fungoval, dokud jsem jej nezačla pomalu přetvářet. Poslední dva víkendy jsem měla čas hodně přemýšlet. Jsou totiž věci, který vám nikdo neřekne. A nebo je na vás může i křičet, ale poslouchat se naučíte až vy sami. Kvůli různým okolnostem je každý na jiném místě v jinou dobu. 

Můj strach v některých situacích dosahoval až skoro paralýzy, což není nic neobvyklýho, pokud o všem máte potřebu tak moc přemýšlet, jako já. Pro představu, třeba bát se mluvit u maturity není úplně nejlepší a nejrozumnější. Bát se tančit, když jste na mistrovství ČR, taky asi ne. Bát se jít studovat něco, co vás sice baví, ale ostatní s tím nesouhlasí. Bát se dělat to, o čem sníte bez mála deset let? Zní to pěkně praštěně. Teď už to vím. Vím taky, co jsem v životě dokázala a čeho si na sobě vážit. Taky už vím, že neúspěch je dílčí část úspěchu. Spousta bezvýznamných mouder, které rezonují, až je člověk prožije.

Každý by si měl udělat takovou malou životní inventuru... zjistit čeho a kolik mám - čeho si tedy můžu vážit, na druhé straně taky zjistit, co a jak moc chybí - kam se nasměřovat a co změnit. Moje příští zastávka - o trošku míň strachu a obav, o trošku míň starostí, o trošku míň přemýšlení, o trošku víc činů, o trošku víc lehkosti a o trošku víc radosti ze života, který není a nebude věčný. Jsem tady a teď, nikdy nebudu jinde. Právě teď jsem nejstarší a nejzkušenější, co jsem kdy byla. S každým dalším okamžikem. Pravá chvíle neexistuje, tak na ni nečekejte. ❤️


You Might Also Like

6 komentářů

  1. <3
    .
    A jak se to řeší ve chvíli, když prostor zúžují lidé, na kterých ti záleží?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je potom asi otázkou dobré komunikace a kompromisu... pokud ti na tom člověku záleží a jemu záleží na tobě, vždy se najde nějaké řešení :) a děkuji za komentář <3

      Vymazat
  2. Nádherně napsané! ♥ Spojuji si s tím všechny naše rozhovory!))
    -L

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za ně všechny! Snad jich ještě spoustu bude :)

      Vymazat
  3. Krásně napsaný :) baví me číst tvoje články a vidět jak se ti lip daří a taky si díky tomu určitý veci připomenout ...je to fajn, a bude to čím dal lepsi�� Jen tak daaal ("Majda"��)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji Majdi, neskutečný, že mě stále čteš!!! <3

      Vymazat

INSTAGRAM