Tak jsme zpomalili. Na příkaz někoho jiného, než vlastní vůle. A i když se může zdát, že na současné situaci není ani lžička pozitiv, není nic špatného na tom, si je i navzdory tomu zkusit vytvořit. Zkusit obrátit pozornost tam, kde dřív scházela. Zaměstnat ruce i mysl jinak než dosud. Ať už ponoříte ruce do barvy, do hlíny nebo do šuplíku se vším a vlastně ničím.

Radka Třeštíková nedávno na svém Instagramu napsala: lituju všechny, kteřá měli doma uklizeno. Přemýšlela bych příliš dlouho, kdybych se ji snažila přebít lepším tvrzením. Nechci žádným způsobem zlehčovat dobu, která nastala, ale neustálým sebeutápěním v záplavě scénářů a zpráv si taky neuděláme moc dobrou službu. Proto se snažím zaměřit jinam, byť před současným stavem nezavírám oči.

Otevírám je ale zároveň věcem, které moje zorné pole předtím míjely. Protože s obědy ve spěchu a kávou za chůze je na nějakou dobu konec. Každodennost se odehrává v hodně úzce ohraničeném výběhu a je jen určitý počet věcí, které tam patří. Naštěstí, pro lidi jako jsem já, jídlo a káva ano. Je fajn si z těch všech věcí mezi čtyřma stěnama udělat co nejhezčí zážitek. Přemýšlet nad změnami, pokud něco není úplně podle představ. Uvařit oblíbený jídlo.

Což mě přivádí na jedno téma, o kterém jsem docela přemýšlela. I když denně ušetříme poměrně dost času dojížděním a jinými věcmi, nemám ani až tak pocit, že bych měla nějak výrazně více prostoru než dosud. Občas jsem si vyčítala, pokud jsem nevyužila potenciál některé chvilky úplně dokonale. Ano, jeden den jsem zvládla uklidit celou kuchyň včetně skříní (taky jsem v šoku), ale ten další jsem se zmohla možná tak na připojení se ještě v pyžamu k online přednášce (byla v osm ráno) a vaření oběda, které přeťalo celý den čtení strhující povinné literatury. Musíme si ale uvědomit jedno: my nepracujeme z domu... Jsme doma a snažíme se vedle této situace pracovat.



Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo jedna zní – nemít přehnaná očekávání. Je to tak se vším. I kdyby mi někdo v normální době nařídil týden volna, ddopředu bych věděla, co chci stihnout. A překvapivě bych to všechno nestihla plus bych se cítila dost stejně, jako teď. Některé dny (i týdny) jsou prostě produktivnější a jiné nikoliv. Tak to je, tečka.

Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo dva – take everything with a pinch of salt. Z jedné strany se valí články o činnostech, kterými se lze bavit při cestování mezi kuchyní, koupelnou a jinými destinacemi, z druhé strany zní kritika, že v lidech vyvolávají špatné pocity z odpočinku. Na tohle platí prostě jen něco jako selský rozum. Nemyslím si, že by autoři jakýchkoliv takových článků chtěli na někoho útočit, spíš se jen snaží nabídnout možnosti bezradným. Což přece ale neznamená, že to každý musí brát doslova. Internet je plný spousty témat a někdy mne opravdu unavuje, když vidím jen nesoucí se kritiku na obsah od lidí, kteří sami ani žádný nevytváří. A když už, tak jen ten negativní.



Rozumím oběma táborům, a proto soudím, že je nejzdravější si každý sám určit, kudy a jakým tempem se vydat. Některý den jsem překvapila sama sebe, jiný jsem věděla, že nemám chuť vůbec nic dělat a není mi ani dobře. Pak je nejlepší to prostě přijmout a neutápět se v sebemrskačství při porovnávání s jinými dny či lidmi. Spousta těch činností je dobrým prostředkem k odvedení pozornosti od ne úplně příznivé situace tam venku. Zároveň kdy jindy má člověk v podstatě víc než doporučeno se "válet" s knihou nebo si jen tak třídit myšlenky?

Pokud jde o mě, docela často se dostávám do různých nekonečných vírů myšlenek. Zpátky mě vtáhne většinou jen přítomnost, tedy rozhodnutí, že se pokusím být teď a tady. Obzvlášť pokud nad věcmi ztrácím kontrolu. To se pak od všeho odpojím, vypnu nebo naopak zapnu hudbu (podle nálady) a snažím se nacházet záchytné body v podobě denních rituálů. Nad kterými se taky teď můžete zamyslet a měnit je.

Taky ráno snídáte u počítače? A pak máte za deset minut hlad? Je to přirozené – teda ne to snídání u počítače... Byli jsme do téhle situace vrženi, moc jsme ani nevěděli, co čekat, a až teď se dostáváme k některým zdánlivě okrajovým záležitostem. Ale nebuďte na sebe přehnaně přísní, pokud vám to nejde změnit z minuty na minutu. Jak v rozhovoru pro DVTV řekl Pavel Rataj, tohle není až tak zkouškou vztahů, jako spíš toho, jak umíme sami se sebou zacházet. Představte si, že by za vámi s prosbou přišel nejbližší a nejmilovanější člověk, a přesně tak zacházejte sami se sebou. Pro někoho je to možná ta nejmíň přirozená věc, ale nikdy není pozdě se to pokusit změnit, což?

Ale hlavně, každý vlastním tempem... ❣️