Každý o nečem sníme, a chceme to dokázat. Proměnit v realitu. Leží nám to v hlavě a odhodláváme se s tím už konečně začít. Ať už jde o vstávání dřív kvůli cvičení či jinému rituálu, nebo rozvinutí nového koníčku. Uklizení garáže. Založení firmy nebo změnu práce. Jenže se nějak nejsme schopni pohnout tím správným směrem. Ani o píď. A tak se stále stojíme a tím se spíš přibližujeme k tomu špatnému směru - nečinnosti. Pokud se v tomhle nepoznáváte, gratuluju. Pokud ano, přišli jste na příčinu, která vás brzdí? Proč je tak snadný udělat cokoliv jinýho, než to, na čem nám záležía o čem tolik přemýšlíme? A hlavně, proč skoro vždycky zůstává jen u myšlenek? Jak najít světlo na konci tunelu?

Dalším možným vysvětlením může být střet s identitou. Protože se jedná o věc, kterou jste ještě nedělali (protože ji odsouváte) mohou vás také napadat věty typu: "Lidi jako já přece nedělají xyz." Jenže opak je pravdou. Nejsou žádní "lidi jako já" protože každý jsme jedinečnou a unikátní osobností, která se navíc neustále vyvíjí. Každý se podvědomě bojí ztráty identity, proto může být jakákoliv větší změna strašidelná. To, kým jsme, občas zjišťujeme dost obtížně. Nikdy si nejsme dokonale jistí, protože to není stabilní a končená destinace. Naopak, je natolik tekutá, že se při sebesilnějším pocitu, že už víme, zase rychle ztrácí a protéká mezi prsty. Proto je i tato obava pochopitelná.

Třetí důvod je asi nejjednodušší ze všech předešlých. Prostě to ve skutečnosti nechceme dostatečně dost. Máme pocit, že bychom to měli chtít dělat a odhodlat se k tomu, ale možná nemáme tak silný důvod, abychom to skutečně byli schopní udělat. Motivace prostě není tak silná, možná ani být nemůže. V tomhle případě je asi zbytečné se do dané věci vůbec pouštět.

Po zjištění a objasnění, co přesně je onou překážkou, vyvstává otázka, co s tím. Prvním krokem k úspěchu je začít si takových projevů všímat a rozklíčovat, který z důvodů za nimi stojí. Hluboko zakořeněným zvykům a obavám je nejlepší uvědomněle čelit. Ale ne za cenu toho, že si kýženou činnost zprotivíte, takže nejlepší bude na to jít postupně a opatrně. Stanovit si třeba nějaký rozvrh, kdy budete plnit jednotlivé dílčí kroky. 

Pro mě bylo klíčový uvědomit si jednu věc. Že tím, kým jsme, se stáváme v návaznosti na naše činy a nikoliv naopak. Pokud to vztáhnu na blog: asi jsem čekala, že budu blogerka dřív, než jsem začala pořádně něco dělat. Proto mi trvalo tak dlouho se odhodlat zase něco napsat. Čekala jsem, že to v jeden moment budu mít všechno vyřešený a budu přesně vědět, kam směřovat. Ne jen z části. Ale tak to nefunguje. 

Pomoct může také zaměření pozornosti na věci, u kterých trávíme čas. Protože ten potom můžeme věnovat něčemu užitečnějšímu. Je to nekonečný projíždění instagramu, který ve výsledku nic nepřináší. Je to zbytečně dlouhý sprchování, jen abychom zabili čas. Je to sezení na zadku a lelkování. Odvádění pozornosti od toho, co bychom měli vyřešit a s čím začít. 

Co teda dělat jinak? Jak tohle spropadeně zakódovaný chování obejít?

Nejlepší je, přistihnout se při činu. Já si nejčastěji pokládám otázku, čím mi tohle pomáhá k cíli nebo jestli je to vůbec užitečný. Pokud je odpověď nijak a ne, tak vím, že tou činností pouze marním čas. Jasně, je dobrý si občas oddychnout a podívat se pro inspiraci do virtuální zásobárny, ale všeho moc škodí a vy určitě víte, o čem mluvím. Pokaždé, když se takhle přistihnu, tak se zkouším zamyslet třeba nad dalším obsahem na blog nebo nápadem na fotku. Taky do budoucna přemýšlím, čím a jak nahrazovat tyhle (zlo)zvyky. Třeba se přinutím ráno nesahat pro mobil a nezapínat ani hudbu, abych měla čistou hlavu a mohla přemýšlet nad tím, nad čím potřebuju. Protože od Instagramu není daleko k Youtube nebo k podcastům. A od jednoho podcastu není daleko k druhýmu, však to znáte...

Posledním bodem je podle mě příjem informací a inspirace jako takový. Někdy mi přijde, že se snažím vstřebat a číst tolik, že pak vlastně zapomenu něco vytvářet.