Život se v posledních dnech omezoval jen na okruh každodenních nutností. A ani ty jsem nestíhala s dobrým pocitem. Ve skrytu duše jsem pociťovala spíš selhání. Strany v knihách, které jsem plánovala přečíst, zůstávaly nepřeložené. Závěrka foťáku se několik dlouhých dní ani nepohla. Přestaa jsem tvořit. Znamená to snad, že takhle vypadá moje "dospělá" verze?

I když vím, že občas navštěvuji ty nebezpečně hluboké koleje nudné každodennosti, chci se s nimi naučit lépe pracovat. Protože v tom podle mě tkví ona dospělost. Narozdíl od předchozí etapy života je sice víc nudná, ale zase o to víc intenzivní... Schválně - když budete mít na všechno celé dny času nebo jen hodinu denně, co vás víc požene kupředu?

Po dnech plných vypětí sil i mysli mám tendenci uchýlit se k druhému extrému a úplně vypnout. Jenže se to většinou neobejde bez výčitek a špatného pocitu z nicnedělání. Ten už se asi nadobro stává takovou neoriginální mantrou dnešní doby. Já bych ale ráda v budoucnu našla rovnováhu. Na chvíli vypnout a pak zase odpočívat. Trošku aktivněji.

Třebaže mezi záliby, u kterých ráda relaxuji, patří focení a psaní, je občas těžké dobrovolně odpočívat  skrze činnosti, jež naplňují můj pracovní den. Proto moje prsty zase nějakou dobu neplnily řádky článků ani tady na blogu. A upřímně, nedovolila jim to hlavně hlava. Imposter syndrom is real!

Nedávno jsem slyšela rozhovor s psychoterapeutkou na téma odpočinku. Podle ní by neměl být za odměnu. Lidé by se měli naučit odpočívat jen tak. A také prý nejsme schopní být sami se sebou, a proto se odpočinku vyhýbáme.

Popravdě, být sama se sebou asi umím, ale abych se dokázala oprostit od věcí, které "musím" udělat, to ne. Pokaždé, když si na chvíli sednu, mám pocit, že odpočívám na dluh. Myslím dluh v podobě času, který jsem mohla strávit třeba ládováním prádla do pračky nebo umýváním nádobí. Některé dny mě podobné smýšlení donutí všechny tyto věci vyřídit prvně, abych pak mohla odpočívat bez dluhů - za odměnu. Jenže potom se rozjede druhé kolo myšlenek typu: dlouho jsem nebyla běhat/necvičila/neudělala to či ono.

Proč je tak těžké se od toho oprostit a nic si nevyčítat? Jeden z důvodů může být už zmíněná mantra, která se neustále vznáší ve vzduchu. Nemůžu ani říct, že by byla nevyřčená, protože na všední otázku - jak se máš - každý odpovídá libovolným ekvivalentem slova vytíženě. Já osobně mám potom pocit, že jakmile se na chvíli zastavím, zaseknu se na mrtvém bodě zatímco se všichni ostatní posouvají vstříc svým snům. I když by mi občas malé zastavení pomohlo přibližovat se vstříc těm mým rychleji.


Neubráním se téhle metafoře s autem. Když se vydáváme na dlouhou cestu, je to vždycky s plnou nádrží. Asi nikdo nechce zažít pocit, že bude křečovitě svírat volant a očima pomyslně přitahovat auto k benzínce, i když ručička ukazatele nádrže už je hluboko v červených hodnotách. Budete jistě "překvapeni", ale ani v životě to tak nejde.

Mám pocit, že konečně vyjíždím s plnou nádrží. Odpočatá a bez dluhů.

(edit: Napsala před víkendovou službou, která ji totálně vyždímala - to aby se octla v rovnováze. :D )