Nedávno jsem oslavila další narozeniny. Stále ve mě narůstá pocit, že se věk začíná podobat překlápěcím hodinám. Neúprosně se řítí kupředu a vy jen aktualizujete cifry aniž by to pro vás znamenalo cokoliv zásadního. Co mi dřív přišlo jako věčnost mnohdy uteče bez povšimnutí...

Někde jsem četla, že všechny buňky těla se obnoví zhruba každých sedm let. Což je docela dlouhá doba, pokud si představím, kde a kým jsem tehdy byla. Když si ale uvědomím, že je to přesně takový čas, jako mám Chucka, není to ani v nejmenším stejná veličina. Přijde mi to jako chvilička. Kdyby mi někdo tehdy řekl, jak moc se můj svět promění a čeho všeho budu během těch sedmi let schopná, asi bych se mu naprosto bez výčitek vysmála. A když by mi taky řekl, že některých věcí se tou cestou moc nezbavím, okamžitě bych se smát přestala.

Tehdy jsem žila v utkvělé představě, že člověk umí některé problémy vyřešit jednou pro vždy a tím pádem jej už nikdy nenahlodávají. Za sedm let se stalo mnohé. Jsem člověkem, který se na sobě snaží neustále pracovat a přehodnocovat některá životní odvětví. Jinak řečeno, už jsem nainstalovala docela dost kompletních aktualizací softwaru. Jeden bug se ale pořád ještě nepodařilo vyřešit. S každou novou činností, které se chci více věnovat a přináší mi radost, přijde virus v podobě pochyb a dotěrných otazníků.

Dobrý sluha, špatný pán

I když bych přemítání na základě otazníků mohla označit jako docela spolehlivý navigační systém, nesmím jim dát moc prostoru. Jinak mě totiž paralyzují a já se pak octnu v situaci, kdy se vlastně nechci do ničeho pustit, protože bych jim musela čelit. Někdy antivirus ani boj s nimi není řešení. Odpovědí je mír a mírné prospěchářství, kdy je můžu využít ve svůj prospěch a tak se s nimi naučit žít. Je přirozené, že člověk zpchybňuje a přehodnocuje spoustu věcí, ale chytat se do nich jako do pavučiny není dobrý nápad.

Nemusí to ale nutně být ani sedm let...

Vraťme se do doby, kdy jsem zakládala tenhle blog. Nadšená studentka žurnalistiky objevovala v té chvíli ještě nové město, obor i zálibu a do všech těchhle linek zvládla zakomponovat staré koníčky. Proto se rozhodla psát o novém životě na novém místě, nové škole a sem tam i focení. Tehdy měla o světě a cíli své cesty docela jinou představu. Je přirozené, že se vyvíjí a mění. Jenže pokud něco dokumentovala, nutně s tím nesla i tíhu v podobě náhledu na svá stará já, neplatné myšlenky a pohledy na svět.

Tehdy i zaměření své stránky plánovala trošku odlišně. A proto jí občas přijde trošku svazující, že je v těchto řádcích a posledních více než sto padesátii článcích schovaných rovnou několik verzí jí samotné. Proto se občas stane, že musí mít hodně nutkavou potřebu - jako třeba teď - to ze sebe dostat, aby začala plnit další řádky svou další aktualizovanou verzí a přerušila tak několikatýdenní ticho. Protože je to škoda.

Ano, samozřejmě. Je velká spousta cringe momentů, které jsou zachyceny nejen tady, ale taky v jiných prostorech - díky ti moderní dobo! Každý den začínáme všichni znovu, proto je dobré, porovnávat se s osobou, jíž jsme byli včera, dál bych ale už raději nezacházela. I když mi to občas stejně nedá. :D Když se jimi probírám, tak se neubráním úsměvu. Nakonec jsem ale stejně vždycky ráda, že jsem článek tehdy vydala, protože pro mě v té době jistě měl nějaký význam. A má ho stále, minimálně z pohledu nostalgie. Třeba tak budu pohlížet i na tento text.