Jsem vychutnávač, požitkář. Někdo by mohl říct, že jsem v tomhle ohledu jednoduchým člověkem. Podle mě je ale zapotřebí víc než jen jednoduchost k umění ocenit zdánlivě všední každodenní záležitosti. Ve víru dění a práce na to nezbývá moc času. Můžeme se snažit sebevíc, ale stejně se pak ocitáme v situacích, kdy večeříme ve stoje nad dřezem a obědváme za pochodu. V takových momentech na požitkářství není úplně prostor a i sebelepší jídlo zapadne mezi sotva uspokojující průměr.

V tomhle je kouzelná jakákoliv chvíle volna. Cestu, kterou znám od chvíle, co si něco pamatuji, obdivuji, jako bych tudy jela poprvé. Kochám se přírodou, kterou projíždím. Užívám si fakt, že mám ten luxus stěhovat se z místa na místo, kdykoliv si jen zamanu. Stěhovat se na místo, kde srnky dávají dobrou noc a do nového dne bezbolestně probouzí ranní paprsky. Kde teče potok hned po oknem a nad ním začíná les spolu s divokou přírodou.

Do toho lesa je vidět malým oknem z koupelny a ne náhodou je to můj neoblíbenější výhled. Právě mezi zdmi místnosti se skvostným výhledem se po dlouhém dni ocitám ve vaně tak horké, jak jen snesu. Společnost mi dělají zasloužené dvě deci a miska oliv. Těžko někdo jmenuje lepší kombinaci. Mohlo by se zdát, že jsem se snad nechala inspirovat nějakým filmem nebo se snažím o nepřirozenou pózu. Pokud by mi byla podobná situace nevlastní, zajisté bych to rychle bych poznala. Jenže se tak neděje. Tenhle způsob života se mi líbí. Ukrást si pro sebe pár minut po jakkoliv náročném dni, proč ne?

Nedávno jsem četla naprosto skvělý článek Emy Muller, ze kterého více než cokoliv jiného čišela chuť žít. Žít naplno. Za cenu pádů, slz i jinak nepříjemných okamžiků, které leží na druhé misce vah. Vyvážené požitky, radostí a bezstarostností na té první. Pokud přijmete existenci obou, máte vyhráno. Pokud ne, pocítíte ji stejně.


Na životě je kouzelné i zásadní, jak mnoho aspektů může člověk sám ovlivnit. A jak málo si to uvědomuje. Nikdo neříká, že je jednoduché s věcmi hýbat, ale rozhodně je jednodušší se o to ani nepokusit. V tom to celé tkví. Udělat ten krok navíc a poznávat, jak dobré to rozhodnutí bylo.

Často jsem bojovala s jednou věcí, kterou se mi někdo uměle snažil vložit do každé buňky v těle a vykřičet do hlavy. Byl to právě strach žít naplno. Jako bych ke všemu potřebovala povolení a za každým momentem prožitým naplno měl čekat zlom. Jak paralyzující. Žít jen napůl nikdy nebylo nic pro mne, ale jít vstříc strachu je kolikrát už samo o sobě těžké. O to těžší, když je strach naučený, takže kromě jeho překonávání ještě přemýšlíte, jak zapudit tyhle přejaté a hluboko zaryté nešvary. Nedá se to ani úplně nazvat zápasem proti sobě samým, jelikož vnucené vlastnosti nejsou vlastní nikomu. Ale jako všechny umělé věci, na rozdíl od těch pravých, nemají dlouhého trvání. I když za tím někdy stojí roky manévrů, pravda stejně vyjde na povrch.

Díky za to!

A tak se ocitám v situaci, které bych se dříve možná pousmála a věnovala jen ve své hlavě. Přehazuji až příliš dlouhou a nezkrotnou hřívu ze strany na stranu a přemýšlím, jestli ty olivy tak dobře chutnaly vždycky. Jestli má oblíbená píseň nezní líp, než kdy jindy. Nebo jestli jsem ze sebe nesetřásla zase o kus víc toho strachu, který mi není vlastní. Nikdy nebyl. A to povolení? Zapotřebí je jedině vlastní... Všechno je dovoleno. Víno ve vaně, jídlo v posteli, snídaně k večeři...

Víc okázale se tvářících rebélií mne v tuto chvíli nenapadá, ale vy si je jistě doplníte.