Chodím světem jako Alenka v říši divů. Odjakživa mne bavila vizuální podoba věcí, ale nikdy jsem ji neuměla uchopit a dát jí nějaký rámec. To mě naučila až fotografie. Fascinovaně sleduju všechny linie, lom světla, stíny a vzory, které vytváří opakující se objekty. Nic se nevyrovná tomu, když zastavím realitu stisknutím spouště a zachytím přesně to, co jsem chtěla. A taky vím, že na některý věci se vyplatí koukat jen skrze vlastní čočku, protože ty foťák nikdy nevykreslí tak, jako lidské oko.

Nejdřív jsem začala fotit na mobil, ale focením bych to nejraději nenazývala. I když radost jsem z toho měla ohromnou. S příchodem prvního foťáku jsem se seznamovala se všemi hodnotami, řezy, nastavením a docela dlouhou dobu jsem se trápila. I když si pamatuju ten pocit bezmoci, nesmírně si cením toho, že jsem u cvakání vydržela a postupně začala nacházet vlastní cestu a více méně i styl.

V obraze je svoboda. Je to můj pohled, mnou vybraný úhel, detail, obličej. Pohledů na fotografii a její pravidla je mnoho, ale zároveň je pro mě prvním prostorem, kde se jimi nenechávám svazovat. Nic není vyloženě dobře ani špatně, není to černá a bílá. Mimo pár nápomocných pouček je spousta věcí čistě o citu a sdělení, které nelze nafingovat.

V obraze je pravda. Kromě fotomontáží a retuší nejde předstírat, že něco umíte vyfotit. Prostě to tam buď je, nebo ne. I tak, ne každý v tom dokáže číst. Své oblíbené a povedené záběry bych možná spočítala na prstech obou rukou. Přesto miluju ten proces, promýšlení některých záběrů nebo hledání dalších vrstev, o kterých jsem v té chvíli třeba ani nevěděla. Taky miluju momenty, kdy se fotky prostě nějak dějí. Kdy jsem pouze v roli pozorovatele a pomyslného konzervátora okamžiku, nic ale nearanžuji, nestavím ani nepřemisťuji. Jde totiž o setiny vteřin. Buď to mám, nebo ne. Mám ráda i momenty zklamání. Ženou mě k nalézání nových cest a k přemýšlení.

V obraze je radost. I kdyby si celý zbytek světa myslel, že moje fotky nestojí za nic, já budu přesto vnitřně spokojená. Úplně mi postačí, když budu dnes fotit o něco líp než včera. Focení je snad první vášeň, ke které mě nepřivedl nikdo z rodiny. Je to čistě má mírně autistická skrýš, kterou nezasvěcení moc nechápou a třeba ani neocení. Ti v mém okolí, kteří mne znají už trošku líp, dokáží rozeznat momenty, kdy byť jen ve své hlavě komponuju některé snímky, protože zrovna nemám po ruce foťák. Nakloním hlavu, přivřu jedno oko... V ten moment mi stačí vědomí, že bych ten snímek našla, kdybych chtěla.

V počítači si moc fotek nenechávám, ale vyberu alespoň některé z poslední doby, které mi udělaly radost. Třeba jako legendární síťovka, ve které nesl nějaký pán knihu Bolka Polívky na její křest a autogramiádu. Nebo výherce battlu na SDK, který v jedné chvíli udělal z dlaní srdce a zrovna jde dobře i vidět jeho tričko, na kterém je Tupac. Někdy nebyl čas na lepší kompozici a samozřejmě bych u každého věděla, co vylepšit, ale stejně se mi pořád něčím každý z nich líbí...

Jsou hodně rozmanité a překvapivě ani na jedné není kafe. :D

Tenhle je spíš unikátní tím, že podruhé v životě takhle dlouhý čas asi jen v ruce neudržím. :D