Už dávno není podvečer, venku je tma a místnost osvětluje plápolající světlo svíčky. Bosky se přesouvám do kuchyně a nalívám horký čaj z konvice. S hřejivým šálkem a knihou v ruce plánuji strávit pár chvil před tím, než usnu a tenhle den bude u konce. Chuck nepřítomně a naprosto neohroženě oddychuje na gauči u topení. Vždycky si lehá na cokoliv měkkého, pokud má tu možnost. A já vím přesně, od koho to pochytil. Jeho absolutní klid totiž připomíná i ten můj, když trávím chvíle doma.

Neříkám, že není dobré občas někam vycestovat a měnit prostředí. Jenže jsem sama sebe několikrát přesvědčila, nakolik jsem člověkem, jehož okolí do jisté míry určuje, jak se cítí. Přesvědčila jsem se, že jsem člověk domácí (homo domesticus? :D ). Obklopena tichem sedím na posteli a píšu tyhle řádky o obyčejně neobyčejném bytě. Pokud bych měla jedno místo označit jako svůj domov, bylo by to zřejmě tohle, i když moje druhá půlka odpovědi by zahrnovala i naši chalupu.


Jenže tohle brněnské útočiště jsem přetvořila a stále přetvářím k obrazu svému sama. I když je v každém koutě známka života (rozuměj nepořádku), jako třeba prádlo, co čeká na poskládání, mám ráda ten pocit, který ve mě tyhle zdi vyvolávají. Nikdy jsem se ale nezamyslela nad tím, že jsem to vlastně asi stvořila sama sobě. I když na ni občas nadávám, dokonce se mi líbí i ta starší a na první pohled nevzhledná kuchyň, ozvláštněná rýhami a sem tam obouchanými dvířky od předchozích majitelů. Dokazují totiž, že se v ní žilo a vařilo. A tak to má být. Až si jednou pořídím a navrhnu vlastní kuchyň, chci, aby z ní taky dýchal život i teplo domova a nebyla přehnaně sterilní a uklizená.

Mám ráda parapety, které bují zelení, přes kterou se dívám ven na život v ulici, pokud se zrovna nad něčím zamýšlím. Občas vezmu Chucka do náruče a pozorujeme kolemjdoucí spolu, má to moc rád. Večer, když se provoz v ulicích zklidní, vidím jen světlo z oken domu naproti. Chodím spát kolem půlnoci a většina oken je tou dobou už temných. Jedno ale v drtivé většině případů svítí pořád dál. Když nemůžu usnout, přemýšlím, kdo tam může bydlet. Přestože je odpověď možná méně poetická, než jakou bych ji chtěla, moje teorie je, že tam bydlí nějaký spisovatel. Takový bohém a životem zkušený energický rétor sedící u stolu ze dřeva, na kterém jsou známky letitosti.

Na psaní mu svítí jedna z takových těch starých lamp, které mají ve všech starých anglických knihovnách. Píše v noci, podobně jako já. Jedině v té době se mu totiž daří dávat myšlenkám požadovaný směr a přetvářet je do něčeho souvislého a smysluplného. Každý večer vytrvale usedá a přidává další a další písmena, slova, věty a kapitoly. Až jednou bude mít pocit, že už není třeba přidávat.

Pocit domova byl něčím, co mi v životě dlouho chybělo. Uzemění, pocit smíření, absolutní rovnováhy, vděku... I když si nemyslím, že cokoliv z toho mám nutně spojeno s materiální stránkou. Nejde asi ani až tak o byt, velikost, propozice, ale spíš o ten pocit a atmosféru. A tu si odteď budu nosit i v sobě, protože už vím, jak jí docílit. ❣️