New season no clothes? Název, který zdobí titulní stranu nejen československé(ho) Vogue. Je zároveň oslavou prvního výročí. 

Vogue jsem poprvé začala registrovat díky seriálu Sex ve městě. Newyorčanka Carrie si jej chodívala koupit většinou hned ráno do trafiky na rohu. Pak se s ikonickým časopisem pod paží a také s čerstvou kávu a zapálenou cigaretu vracela do svého krásného stylového bytu. Jak já jsem tenhle její životní styl zbožňovala. I přesto, že byl až nápadně iluzorní. Když pominu vztah k mužům a rysy osobnosti, z jejích dní na mě dýchala nezávislost, přece jen bydlela sama v New Yorku a držela si docela vysokou životní úroveň. Jako všichni, i já se ráda na chvíli ocitám v kulisách situací z filmů. Přestože postupem času a zkušeností ztrácí lesk. 

Zpráva o chystaném prvním vydání Vogue u nás mě nadchla. I když přišla pozdě, asi lepší, než nikdy. Byla jsem napjatá, jaký bude. (Právě jsem si vzpomněla, že jsem o prvním čísle už nějaký článek asi napsala. Naprosto originálně, aniž bych to tušila, jsem jej začala taky od Carrie. Zbytek myšlenek už ale nesdílím s takovým nadšením...) První číslo mě uchvátilo. Pohltilo mě dokonce natolik, že v den vydání toho druhého jsem vstala v šest ráno, abych měla jistotu, že jeden ze tří výtisků v blízké trafice bude můj. Bylo taky docela povedené, některé části se zdály pořád neotřelé. Proto jsem si k narozeninám nadělila předplatné. Na rok - a pak se uvidí.

Uplynul jako voda. A s ubývajícími stránkami, kdy některá čísla jsou oproti tomu prvnímu třetinová, ubývalo i mé nadšení z listování v nich. Kde začít... Na úvod bych asi mohla zmínit, že zavděčit se mně je mnohem těžší než běžným čtenářům - protože se zabývám jazykem i textem skoro každý den a protože u čtení dost přemýšlím. A věřte mi, ráda bych si to někdy odpustila. S dalším a dalším číslem klesá doba, za kterou jej přečtu. Některé články dokonce ani nedočítám. 

Jedna z věcí, která mne opravdu unavuje, je způsob otevírání článků. V každém druhém se dočtu něco stylem - Apple watch ukazují osm hodin a já procházím kolem Nové synagogy v Berlíně. V jedné ruce držím orosený kelímek s ledovým matcha latte, drhou pevně svírám černou podložku na cvičení s velkým logem Chanel, kterou jsem dostal před rokem a kdovíproč ještě nepoužil. Větší mileniál klišé byste hledali těžko. Chybí už jen avokádový toast. Vzduch se téměř nehýbe, a když vidím odraz svého mastného čela ve výloze, je mi jasné, že dnes to bez matujícíh ubrousků půjde jen těžko... Když pominu, že tento úvod píše muž (nesoudím, jen je to nečekané), napovídá něco z toho, že jste ve skoro čtvrtině článku o přírodních deodorantech? Sama tyto úvody občas používám, ale musí být účelné. 

V životě každé ženy, nehledě na její profesi a vytíženost, bývá čtení časopisu taková ta chvilka uloupená pro sebe. Já bych ji, jako autor, chtěla maximálně využít a zanechat každou čtenářku či čtenáře s povznášejícím pocitem. Ne ve zklamaném listováním a nenaplněných očekáváních. Dále mě opravdu mrzí, když v tématu článku vidím veliký potenciál a dobrý nápad, který se ale nepovede otisknout do textu. Zrovna sedím na zemi u stolu, kde kdysi býval úhledný štos všech čísel vyrovnaných s geometrickou přesností. Teď jsou ale rozházené kolem mě, v marné snaze vyvrátit tyhle domněnky. Bohužel, spíš se mi daří argumenty podkládat více než jen jedním příkladem. Pro mne samotnou je tohle psaní trošku nahořklé. Těším se na každý rozhovor se zajímavou osobností, následně pak ale zjišťuji, že jeho půlku zabírá bezduché tlachání autora či autorky o cestě na něj, přijetí nějakou služkou a usazení do haly. Přitom zpovídaní jsou lidé, které nemáte ani v nejmenším šanci poznat. Takže bych se raději dočetla víc třeba o způsobu jejich reakcí, mimiky nebo něčeho přínosnějšího. 

Třeba za editoriálem s Gigi Hadid, která fotografku z Vogue pustila na ranč, kam nikoho předtím nikdy nevzala, byste text s Gigi v hlavní roli hledali jen těžko. I když popis celého zážitku očima fotografky taky není špatný nápad, celý první sloupec se opět věnuje nepotřebnému a velmi statickému popisu setkání autorky článku s fotografkou v Miláně, což potom čtenáře ještě zmate, protože focení s Gigi ani její farma se v Itálii nenacházejí. 

Abych ale nebyla jen negativní - jednu věc jsem si opravdu zamilovala a bude mi moc chybět. Články Emy Muller. Občas si pohrávám s myšlenkou, že peníze za celý časopis se díky ní snad i vyplatí. Její řádky objímají, i když jsou někdy až bolestně pravdivé. A bolestně krátké. Docela ráda se začtu také do textů o zajímavých osobnostech a jejich bydlení. Přiznejme si, Christian Louboutin vás domů jen tak nepozve. 

Jak jsem asi docela znatelně nastínila, obnovovat předplatné se nechystám. Čtení magazínů v podobném duchu pro mne asi celkově ztrácí smysl. Přestože jsem docela ocenila způsob vedení Elle Petra Matějčka, i on teď končí. Jednodušě, strašně mi chybí články, které by šly opravdu do hloubky, což je na tolika stranách s měsíční periodicitou, spoustou inzerce a přejímání obsahu ze zahraničí podle mě naprosto reálné. Byla bych ráda, kdybych takový časopis objevila. Určitě tento typ tisku nezapuzuju, nic se totiž nevyrovná otáčení stranami, prohlížení fotografií, možnosti se vrátit nebo si oblíbenou fotku vytrhnout. Plánuju si ještě koupit pár čísel zahraničních vydání a porovnat je s těmi dostupnými u nás. Už teď se ale bojím, aby nezhořkla má očekávání i v tomto ohledu. 

Zároveň taky vím, že jsem nepoučitelná a budu to s těmi magazíny zkoušet znova a znova...