Mám pocit, že dnešek je celý tak nějak za odměnu. (Hlavně po ne moc veselém období, které ale také bývá součástí běžného života.) Hned ráno jsem dodržela svou ideální souslednost činností a začla jej sklenicí vody a jogou. Nenechte se zmást, takhle většina mých rán a hlavně pondělků vážně nevypadá. Většinou zaspím budík, rychle si opláchnu obličej, hodím do sebe kafe i snídani a pustím se do zbytku dne. Pak ještě v polospánku dojdu do práce a taky už dopoledne usínám. Vzhledem k tomu, že mne poslední dobou dost bolí v zádech, je ranní protažení winwin situace. Takže teda cvičím jednu ranní sekvenci (v jejíž půlce si už trochu nadávám, jestli to mám fakt za potřebí😄) a probudím svůj organismus sklenicí vody, aby měl čas to trošku zpracovat, než přijde dávka kofeinu.

Všímám si, že už u snídaně držím svoje tělo úplně jinak a že má zřejmě cvičení ráno asi větší význam. Tohle si člověk uvědomuje pokaždé, když je plně při vědomí, ale zkuste mi to říct po ránu a raději se zabořím zpátky do peřin. Pokud ne, jsem na sebe patřičně pyšná. Jen mi přijde, že všechna tato rozhodnutí se tvoří už předešlý večer. Jednak dobou, ve kterou se rozhodnu jít spát. Taky si třeba předem rozmyslím, co si vezmu na sebe. Říkám tomu investice do budoucna. Nechť mi mé polomrtvé a polospící já druhý den poděkuje.

Snad to není jen dnešní pocit, ale už jsem toho stihla docela dost a to jsou teprve čtyři hodiny odpoledne. Kromě takových těch každodenních samozřejmostí, jako jsou procházky s Chuckem a nesčetný umývání nádobí, jsem vyprodukovala pár věcí na blog (nikdy bych nevěřila, jak dlouho některý věci trvají! but stay tuned), uvařila a snědla oběd, zvládla jít nakupovat a za odměnu jít na kafe. Teda spíš za účelem dalšího psaní, ale úspěšně sama sebe podplácím.


Nesnažím se v nikom vyvolat špatný pocit, a taky by se teď mohlo zdát, že jsem mega produktivní. Možná dnes, ale většinou je pravda úplně jinde. Jsem mistr výmluv a prokrastinace, proto je kolikrát těžší vyzrát sám nad sebou. Jenže dnes se mi moje nevole podařila zlomit a hodlám se pokusit udržet tento stav co nejdýl to půjde. Budu prostě investovat do budoucna. Tohle rozhodování sama za sebe se totiž docela osvědčilo. Když s jedním pootevřeným okem bloumám cestou do koupelny, prostě si připomenu, co mám "nakázáno" a moc o tom raději nepřemýšlím. Většinou mě cvičení donutí se převléct a jedno z druhým znamená, že najednou stelu postel aniž bych o tom věděla...

Většina úspěšných lidí, ke kterým veřejnost vzhlíží a kteří inspirují ostatní, říkají, že odpovědí na spoustu otázek je pevná ranní rutina. Důležitá je i ta večerní, ale ráno dělá den. Spousta výzkumů také hovoří o tom, že pokud zrovna prožíváte takové to šedé období, kdy vás nic moc ani extrémně netěší a chcete něco změnit, poměrně bezpečnou volbou je právě změna ranních rituálů. Nastaví pak náladu zbytku dní. (Jeden z podobně zaměřených článků je třeba tady.)

Jsou to zřejmě maličkosti, ale život se skládá stejně tak z drobností, jako s těch větších věcí. Obzvlášť každodenní rytmus. Maličkostmi si člověk buduje vůli pro ta větší rozhodnutí a změny, které tím pádem půjdou daleko snáz - aspoň tímhle se já snažím uchlácholit. Navíc mívám daleko lepší pocit z rána, kdy splním vše, co jsem si předsevzala, než z toho opačného případu. Ponaučení - buďte sami sobě šéfem den předtím a ráno si raději moc neodporujte. Nakonec to bude ve váš prospěch. No a teď jsem jenom zvědavá, jak mi tohle nastavení půjde přenést k pracovní rutině a dnům, kdy třeba zaspím nebo budu čelit extrémní nechuti.

P. S. Tenhle článek sepsala osoba, která je ale pro lazy days všema deseti a naprosto bez výčitek si jednou za čas odnese snídani do postele, kde stráví pořádnou část dopoledne v knížkách a naprosto bez výčitek. Život je o rovnováze... ❣️