Dlouho jsem uvažovala, jestli svou tvorbu na blogu ještě resuscitovat... Nicméně po letmém čtení výtvorů některých magazínů (považujících se za špičku v oboru) jsem mírně řečeno neuspokojená, vlastně spíš znechucená. Tolik zbytečných prázdných a bezduchých řádků. S myšlenkou či sdělením se nějak nedokáží potkat ani z povzdálí. Občas zapomenu, listuji namátkou stranami tištěných vydání či webů a chci se nechat překvapit. Většinou mne naláká téma a titulek, zbytek je pak ale jedním velkým zklamáním. 

Kdo chce žít ve světě, kde čtení pozbylo významu a věty jen tak bezcílně běží s jediným záměrem – naplnit odstavce a později strany? Já k takovým lidem nepatřím. A pokud je tady alespoň hrstka z vás, kterým moje články chyběly (podle statistik pořád jo), tak vás přece nemůžu nechat napospas. 

Osobně mi chybí hlavně články, které mnou pohnou. Články s myšlenkou, poselstvím, inspirací, či připomínkou něčeho. Články zanechávající povznášející pocit. Ty přece stojí za naši časovou investici. Rozhodně víc než bezduchý tlachání, potvrzování stereotypů i rigidních pravidel fashion světa pro cílovku ohraničenou oběma konci Pařížské ulice. 

Myslím, že i díky tomu vznikly blogy a jiné platformy... Protože ty píší právě lidé, kterých zápal pro věc ještě nevyhasl. Dělají to jen tak, ale právě proto jim o něco jde. Nepohltila je rutina. Neztratili ještě tolik kontakt s okolím. Ale o tom jsem se rozepisovala v minulosti už dost... 

Nedávno jsem měla narozeniny. Zjistila jsem taky, že je to skvělá příležitost k zaměření pozornosti. Místo toho, abych ji ale obracela na sebe, chci tvou pozornost obrátit k tobě. Jinými slovy, co kdybychom to oslavili společně? Na chvíli na nic nemysli. Nádech, výdech, oslavujem!

Pokud bych měla jmenovat jednu věc, která je pro mne nesmírně náročná, je to ocenění sebe sama. Většinou vynikám spíš v sebesabotáži, podceňování se nebo přílišné sebekritice. V únosné míře může být některá z těch vlastností zdravá, nejdřív se ale člověk do té únosné míry musí vlézt. Zároveň mám pocit, že nejsem jediná, komu by prospělo malé připomenutí.

Připomenutí, že život je dost krátký na zbytečný negativní emoce, sebebičování, stres a špatný pocity nad rámec těch, které přináší každodenní shon. Přesto je neustále vidím a slyším kolem i uvnitř sebe. Proto jsem se rozhodla svůj den strávit bez tohoto závaží, ač to nebylo úplně lehké. A pokud bych mohla, chtěla bych přenést trošku toho odhodlání i na všechny své blízké. Většinou je totiž nejtěžší vykročit. 

Vykročit do dalšího čtvrtstoletí s jiným přístupem a perspektivou. S oslavou všeho, co obnáší jedinečnost každého z nás. Pokud se rozhlídnu kolem, většinou mám na svých blízkých nejraději právě to, co je odlišuje a co by oni sami chtěli paradoxně změnit. "Příliš" hlasitý smích, nepoddajně vlité vlasy, slova, která často opakují... Jak nádherný by bylo, kdyby tyhle věci dokázali ocenit sami. Nebo kdyby s nimi přestali být nespokojení? Odtud také plyne myšlenka tohoto článku, se kterou bych vás ráda zanechala. 

Zkuste se sami za něco ocenit. Třeba za to, že pořád nacházíte vůli prát se s tím, s čím se zrovna potýkáte. Najděte něco, co nemáte až tak rádi, a podívejte se na to očima někoho jinýho. Nebo se jen přestaňte při každým neúspěchu, nelichotivým momentu nebo přeřeknutí chytat za hlavu. 

Ale jako fakt! ❣️ 

Nádech, výdech, chin chin! 🥂

"Tak ještě tenhle týden budu mít klídek a začnu cokoliv, běhat, stlát postel,  až ten další." No, ale který další? Třeba nějaký v dalším životě?

Takže - míň hledat a lelkovat, víc dělat. 

Tenhle blog píšu už skoro tři roky. Páni! Kdyby mi někdo řekl, na začátku, že mi to vydrží takhle dlouho, tak bych tomu určitě nevěřila. Nejsem teda naprosto vždycky pravidelná v přispívání. I to ale odráží moje konkrétní rozpoložení a životní cestu. Je to jako jeden velký záznamník všeho, co mě inspirovalo nebo co jsem zrovna měla na mysli. Vždycky jsem se svým obsahem snažila ke čtenářům promlouvat a něčím je snad obohatit. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu moct něco takového zažít i sama.

Aby jste pochopili, občas prostě napíšu článek, který chci zveřejnit, ale zpětně si je moc nečtu. Jsem člověk, který sám sebe docela zpochybňuje a zažívám toho dost už při vytváření tohohle obsahu, natož abych se pa zpětně ještě tloukla do hlavy, co jsem si to jako tenkrát myslela. Protože ty články tu jsou veřejně pořád a všechny. Se všemi chybami, překlepy i myšlenami, se kterými třeba už tak moc nesouzním. Ale v tom je to kouzelné, můžu pozorovat, kam jsem se posunula a naopak v čem se můj phled na svět nezměnil.

Moc často to ale nedělám, že bych si zpětně články pročítala. Jediná rubrika, kde dělám výjimku, jsou recepty. Já si je totiž nikdy nepamatuji, tak mám jediný štěstí, že je dávám sem. A v duchu se sama sobě směju, že si je otevírám na vlastním blogu. Otevírání starých myšlenek nebo šrámů je pro mě ale většinou docela nepotřebný proces. Asi jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že by to vůbec mohlo mít nějaký přínos pro mou současnost. Tím víc mě to překvapilo, že stačilo jen pár řádků.

Nacházím se na místě, kde docela přehodnocuji všechny další kroky ve svojí tvorbě. Ne, že bych chtěla skončit, spíš přemýšlím, jak to zase někam posunout, co změnit a co zachovat. Jestli je tenhle koncept pořád něčím, co se mnou souzní. Jestli se vůbec někam posouvám a jestli to pořád ještě baví někoho číst. Občas to probírám i s ostatními lidmi, kteří tvoří v podobné oblasti a zdá se, že tato období zažíváme všichni. Je klíčové je ale přetvořit v něco budoucího.

Blogování a psaní celkově trošku vyšlo z módy. Všechen obsah se v kratší podobě přesouvá na instagram, podcasty a videa zažívají zlatou éru, ale i tato média se v kratší verzi přesouvají na sociální sítě. Diváci a čtšnáři zřejmě chtějí všechno hned, a hlavně to nechtějí nikde hledat. Instagram je v tomto kapitola sama pro sebe. Člověk může dobře pozorovat, co se komu líbí a co funguje. Jenže mě některé z těch trendů docela bez inspirace. Všechno se zdá tak perfektní. Miluju focení a všechno, co obnáší, ale jestli je jedna věc, které jsem se pro dobro svého obsahu téměř vzdala, je to postprodukce. Taky jsem se kdysi snažila nakoukat videa, jak pozvednout fotografie třeba jídla, jak tvořit iluze... V určitém ohledu je to umění, ale mně se nelíbí, kam to posléze vede.

Ve Photoshopu jde dělat až moc věcí, do kterých se raději nepouštím. Snažím se fotkou zachytit atmosféru a okamžik, ale vždy volím autenticitu. Po každé úpravě srovnávám foto s originálem, jestli jsem se náhodou neodklonila už moc od reality. Jenže pak vidím svou mírně zašedlou fotku vedle té běloskvoucí, kterou někdo prohnal asi šesti filtry v nejméně pěti různých aplikacích. Někteří lidé se tím živí, což chápu, každopádně já bych svou autenticitu a sama sebe v takovém případě asi brzy ztratila. Když se ale pak člověk snaží svou tvorbu s jejich nějak porovnat, taky to nejde. Takže co teď?

Abych navázala na původní myšlenku... Zrovna o tomto problému jsem se bavila se svou kamarádkou, která mi poradila spoustu skvělých věcí a připomněla vše důležité. Na závěr naší konverzace mi poslala printscreen nějakého textu. Otevřela jsem to v očekávání, že to bude nějaký motivační kousek článku, který mi pomůže. Pomohl mi, to jo, ale že to bude můj vlastní text by mě ani ve snu nenapadlo. Upřímně, docela mě to šokovalo.


Jsou to momenty jako tyhle, které vám ukáží, že to všechno má vlastně daleko větší smysl a přínos i pro mě samotnou. Takže pokud zrovna náhodou stagnujete, ať už děláte cokoliv, zkuste se na chvli zastavit a ctít všechny části procesu. I ty, které bychom nejraději přeskočily, jsou nesmírně důležité. A je třeba na to pamatovat. ❣️

K tomuhle článku došlo vlastně náhodou. Už nějakou dobu mě trápí exémy a neměla jsem úplně v plánu to sdílet tak přímo. Ale k jednomu příspěvku se spousta z vás ozvala se svými tipy, jak se na exémy snažíte vyzrát vy. Tak jsem se rozhodla je dát dohromady někam, kde budou trvale k nalezení. Protože nikoho nebaví brát léky, které stejně postupem času přestávají zabírat.



Je jasné, že každému zabírá něco jiného a hlavně já opravdu nejsem specialista ani dermatolog, ale tyhle krémy a tipy minimálně pomáhají s hojením a předcházejí opětovnému návratu exémů. A ultimátní pravidlo číslo jedna: VYHÝBEJTE SE PŘÍMÉMU SLUNCI! To sice fakt nesnáším, ale je to strašně nutný. A pravidlo číslo dva, možná zbytečné, ale přece jen: NA PLEŤ SI SAHEJTE JEN ČISTÝMA RUKAMA!

Pokud se vrhneme rovnou na ty krémy, tak tam sama nevím, co přesně je úplně top. V lékárně mají pro citlivou a atopickou pokožku tolik věcí, že z toho jde člověku hlava kolem. Hlavně každá lékárna spolupracuje s jinými značkami, a proto také nabízí jiné produkty už jen z principu. Mně osobně vyhovuje třeba krém od Uriage Xémose, který zhojil i přímo exém v nejhorším stadiu (byl víkend a tohle mi dali v lékárně) a musím říct, že pleť opravdu zklidnil a hlavně vůbec nepálil, což třeba Atoderm od Biodermy bohužel dělal. Ale nerada bych vyzdvihovala přímo jeden produkt, zatím jsem toho sama tolik nevyzkoušela. Pak mám doma ještě od La Roche-Posay na podobné bázi krémy Nutritic Intense a Hydreane Riche.

První zmíněný má pleť vyživit do hloubky, zregenerovat a zklidnit bolestivé pocity. Je vhodný na hodně suchou citlivou pleť. Druhý by měl být trošku lehčí a má navíc hydratační složku s termální vodou, která má zklidňující a antioxidační účinky. Dělají jej ve třech variantách jako lehký (Legere), mastnější (Riche) a úplně nejvíc mastný (Extra Riche). Já jsem sáhla po střední variantě a přijde mi, že vůbec není nějak extra mastný, hlavně se oba dva hned vstřebávají, takže nezanechávají - pokud si toho krému nedáte fakt moc - takový ten pocit sádla na obličeji. 😄 Ten je ale občas při rozjetém exému žádoucí.

Další tipy na krémy a produkty:

• Synderman - něco jako vazelína, je vhodný i na krvavé exémy a namíchají vám ho v lékárně bez předpisu
• Cetaphill odličovací mléko nebo balzám
• Havlíkův přírodní zázrak
• Imazol bílá pasta nebo Sudocrem - pokud kromě exému máte i akné - nanáší se na noc na pupínek
• Lavera odličovací mléko s jojobou pro suchou pleť
• Meruňkový olej na odličování od Manufaktury
• Dexetril na promazání těla
• konopné mýdlo od Almara soap
• čistý ricinový olej
• čistý meruňkový olej

Doplňky stravy

Sebevědomí a další projevy

Už pěknou řádku dní jsem nic nenapsala. To ale neznamená, že jsem nesledovala, co se kolem mě děje. Obzvlášť na sociálních sítích a dalších médiích, kde působí jiní bloggeři (ne že bych sebe tímto termínem nazývala). A popravdě jsem k tomu ani neměla chuť, něco psát.

Po šíleně dlouhé době jsem se viděla s Bety z Myhealthymoment na kafi a byla jsem tak ráda, že mám s někým naprosto stejné názory. I když teda Bety píše o jídle a zubařině a já tak nějak o všem, co mě zničeho nic napadne, obě přicházíme ke stejným závěrům. Blog je pro nás místem, kde zanecháváme kus sebe a snažíme se něco předat i ostatním. Přívést čtenáře na jiné či nové myšlenky. Inspirovat, zlepšit den...

A vůbec není náhoda, že mám už zase na sobě tyhle šaty - prostě když si něco oblíbím, tak už to nedám...

Taky někdy o pauze berete mobil do ruky, abyste se podívali, co je u vašich přátel nového, ale po otevření jakékoliv sociální sítě se cítíte spíš ještě hůř? Vidíte stopadesátý obličej s psím filtrem a neubráníte se protočení očí... Nebo si přečtete komentáře pod něčím článkem a je vám z nich smutno? Svět, obzvlášť ten virtuální je přesycen informacemi a někdy toho máme prostě dost už jen z principu. Někdy k tomu máme důvod...



Jak JOMO nahradilo FOMO

Ještě pár let zpátky všichni skloňovali zkratku FOMO, tedy fear of missing out. To lidé začali používat Snapchat nebo později Instastories a nahrávali v přímém přenosu kde jsou a co dělají. Už to nebyli jen fotky z dovolené nebo z večeře, které později nahráli, aby se podělili se svými přáteli. Byli tam teď a vy jste měli pocit, že tam chcete být také. Proto vám vadilo, že nejste - fomo. Třeba vám bylo líto, že nejste na tom koncertu, na který jste chtěli jet taky... Lidem prostě chvilku trvalo, než se na tento způsob sdílení čehokoliv adaptovali.

Adaptovali se zřejmě tak dobře, že se teď zase obrací ke konceptu JOMO, který značí joy of missing out. Nebaví je předhánět se, kdo bude dřív a víc vidět z oné události nebo čí fotky z dovolené jsou lepší. Kdo se na nich usmívá víc a kdo vypadá šťastněji. A když něco takového, jako příspěvek z festivalu nebo nějaké události vidí, jsou rádi, že se nemusí tlačit mezi lidmi na tom samém místě. Tak charakterizovala jomo jedna youtuberka, kterou sleduji. Ještě dříve, než se o tom rozpovídala ve videu, jsem ale z této zkratky měla úplně stejný dojem. Takže jsem snad pochopila správně, oč běží...

Není to ale tak, že ten boom kolem všech sítí ustává? Byly doby, kdy jsem s velkou radostí projížděla Instagram a kochala se těmi nádhernými obrázky. Nacházela jsem v nich inspiraci. Snila jsem o tom, že jednou vyfotím něco podobného. Poslední dobou se ale musím přiznat, že telefon čím dál častěji odkládám a mí přátelé mi říkají úplně to samé. Říkají, že se všichni snaží něčím zaujmout, všechno je najednou senzací vykreslenou v superlativech, nic není prostě normální, lidské, přirozené. Jsou z toho přehlcení. Ne, že by tomu předtím bylo jinak, jen toho asi všichni začínáme mít dost - nebo minimálně moje bublina lidí.



Že by lidem pomalu docházela slova?

Slovo nejlepší je tolik nadužívané, že ztratilo svůj smysl a pohupuje se na stejné příčce jako slovo fajn. Když někdo řekl, že v nějakém podniku jedl ty vůbec nejlepší těstoviny, znamenalo to pro mne, že tomu tak opravdu je. Že když někde pil to nejlepší kafe, tak mu vážně chutnalo daleko víc, než ostatní. Pokud se ale tento člověk nechává slyšet s podobným sdělením každý týden, buď mu prostě chutná kafe všude - tím pádem ani jedno není nejlepší, nebo chce prostě jen vzbudit pozornost, doufaje, že ten minulý příspěvek si už stejně nikdo nepamatuje.

A právě tenhle hon za senzacemi, za věčně šťastnými lidmi a nepřirozeně vyretušovanými životy mě už asi mírně leze krkem. I když poměrně pravidelně čistím seznam lidí, které sleduji, stejně se s tímhle nešvarem setkávám víc než jen často. Možná tím, že se mé studium točí kolem jazyka, si docela uvědomuji, jak mále se ostatní zabývají smyslem svých příspěvků/popisků/čehokoliv. Věty, které nedávají smysl jsou na denním pořádku hned vedle už zmíněných slov.

Pokud tedy chcete přidat něco naprosto normálního, co vám prostě jen udělalo radost, připravte se na minimálně docela smíšené pocity z narušení skoro až monochromatického uspořádání dokonalých a nejskvělejších příspěvků ostatních. Nechci, aby to vypadalo, že snad s někým soutěžím. Já se o to naštěstí ani nesnažím. Jen mi dovolte projevit pochybnosti u obrázků, kde je vedle modelky ležící ve sněhu taky sova a jelen nebo u obrázků typu takhle jsem se vzbudila - protože v tom případě asi dělám něco hodně špatně. Já prostě fotím věci tak, jak jsou. Maximálně si pohraju s tónem barev, ale moje fotky jsou odrazem reality. Taky si dvakrát rozmyslím, než přidám fotku bez makeupu, ale stejně tak to přehodnocuji, když mám takhle vyjít ven. Snad chápete, jak to myslím.



A co až ta slova vážně dojdou?

Ono to není úplně jednoduché - být v tomhle světě na sociálních sítích autentickým. O to víc si takových lidí vážím. Nikdo nemá náladu sdílet momenty, kdy je smutný nebo se necítí moc dobře, to je jasné. Ale nemusíme alespoň předstírat, jak strašně dokonalé musí všechno každou minutu být. A jak moc se na všechno vizuálně zaměřovat. Docela by mě totiž zajímalo, kam až to může dojít. V době, kdy si kdokoliv umí jako zázrakem přičarovat delší řasy, hustější obočí, plnější rty, jiné vlasy - klidně i cizí, větší prsa, menší zadek, lepší nos mi připadá, že už to snad dál zajít ani nemůže. Určitě se mýlím. Ale co až už ani slovo s předponou nej stačit nebude?

A stojí vám vlastně všechny tyhle pocity za to, pokaždé, když otevřete nějakou z těchto stránek? Pak se k tomu přidávají další aspekty, jako třeba neschopnost se dobrat nějaké slušné odpovědi pod jakýmkoliv tématem a rázem člověka přejde chuť cokoliv sdílet s ostatními, i když ji předtím měl. Proč jen všechny ty stránky nutí lidi extrémně reagovat? Buď je něco přemrštěně super nebo úplně nejhorší. Pokud má někdo jiný názor, musí být automaticky úplný idiot, který si zaslouží reakci nejtvrdšího charakteru? Proč mají lidé pocit, že čím víc sprostých slov nebo superlativů do jednoho komentáře vměstnají, tím je jejich stanovisko opodstatněnější a nevyvratitelné?

Možná je to jen taková dočasná sociální secese nás bojovníků za opravdovost. Zase se adaptujeme a budeme to brát prostě tak, jak to je. Kdo ví, třeba se "realita" na sociálních sítích někdy opravdu změní. Zajímalo by mne váš názor na tuhle stránku věci. Vidíte to stejně? Každopádně si určitě nenechte kazit tu radost, prostě jen odebírejte lidi, jejichž profil vás dlouhodobě otravuje - opravdu to za to nestojí. Jak se prezentují oni je jedna věc, ale jak a proč na to plýtváte vlastní energii je věc čistě vaše. Ať už jde o tak malichernou věc, jako je Instagram, nebo o podstatnější věci v životě. Buďte sami sebou a prezentujte se tak, jak chcete vy. Vytvářejte takový obsah, jaký vás baví a rádi jej sledujete. ☺️

Sociální sítě bereme jako každodenní smaozřejmost i my, kteří jsme se do této doby nenarodili. A právě proto, že jsme zažili svět i před nimi, si dovolím tvrdit, že máme stále alespoň někteří patřičný nadhled a nenecháme se tolik strhnout. Co mě ale děsí je, co přijde potom? Už teď pozoruji kolem sebe spoustu divnověcí, jako třeba sedmiletou holčičku něco povídající do telefonu (asi přímej přenos), jehož cena odpovídá mým dvěma platům #notjudging #justsaying.

Nedávno jsem viděla video, jehož autor se zaměřil nad změnami, které v lidstvu sociální sítě vyvolávají. Především stran vnímání sebe sama, lidského štěstí a konzumerismu. A kdo mě zná nebo čte už delší dobu, ví, že zvlášť to poslední je jedním z mých oblíbených témat, proto se dnes budu ubírat hlavně tímto směrem. Mluvím ze zkušenosti člověka, který se třikrát stěhoval. Pokaždé za jiných okolností a s jiným množstvím věcí. Také s jiným názorem na toto množství. Nejdřív mi přišlo, že mám všeho strašně málo, tudíž sem se bála cokoliv vyhodit. A opravdu, moc jsem toho neměla. Ale když jsem se stěhovala naposledy, to už i se vším nábytkem, kuchyňským vybavením a každým květináčem, nevěřila jsem vlastním očím. A to jsem snad třetinu věcí vytřídila už při balení.

I když to nevypadá dvakrát přitažlivě, to červenohnědý jsou sušený rajčata bez oleje a já bez nich nemůžu žít!

Jeden by si myslel, že na odpočívání není nic těžkého. Prostě si v sobotu ráno zalezete s knížkou a horkým čajem zpátky do postele nebo si večer putíte film... Na takovou představu se těšíme třeba celé zkouškové nebo jiné náročnější období. Když je to konečně možné, najednou neumíme odpočívat. I když se snažíme, nějak to není ono. Jsme totiž neustále zacyklení v koloběhu denního učení, že je náš čas najednou nějak moc prázdný. Spousta lidí kolem mě se s tím totiž potýká. Nejde ani až tak o učení, spíš máme pocit, že bychom měli něco dělat. Proto jsem sepsala pár činností, u kterých si podle mě zaručeně odpočinete a přestanete cítit, že je vám dlouhá chvíle.

Horký nápoj a tužku do ruky...

Občas neumím vydechnout, protože mi stále v hlavě naskakuje, kam teda vlastně směřuju a co budu teď dělat. Není nic lepšího, než si udělat hektolitr čaje a začít. Sednout si na gauč, pomalu usrkávat z oblíbeného hrnku a nechat svou mysl vznášet v oblacích. Sepsat pár věcí, kterých chcete dosáhnout nebo jen tak přemýšlet a třídit nápady. Udělat si pořádek v hlavě a jít zase dál, o něco klidnější a spokojenější. Vypsat na papír všechno, co nechcete nosit v hlavě. Naplánovat úklid skříně nebo cestu kolem světa.

Papírové štěstí

I když jsem si prvně myslela, že po tom dlouhým úmorným učení už nechci text ani vidět, stejně jsem to dlouho nevydržela. Proto pokud tápete, jakou činností si zpříjemnit volné odpoledne nebo posezení u čaje či kávy, rozhodně doporučuji knihu nebo obsáhlejší časopis. Buď se začtete to příběhu, který vás přenese daleko od reality nebo se dozvíte spoustu užitečných věcí o něčem, na co nebyl čas kvůli zkouškám. Knihy jsou prostě život!

Oblíbená (kreativní) činnost - vaření, focení, malování...

Další docela samozřejmost. Když se vyloženě ponořím do tvůrčího procesu, tak neumím ani myslet na nic jiného. Pustím svoji oblíbenou hudbu a začnu chystat věci na focení. Nechávám se unášet procesem a vlnou okamžiku. Nejlepší jsou činnosti, jejichž výsledek je okamžitě vidět. Nebo cítit. Miluju třeba večery, kdy zkouším nový recepty nebo kombinace při pečení. Všechno to míchám, těším se na výsledek a ten provoněnej byt - to je prostě nádhera! Pečení podle mě dělá domov domovem. Dělá to neskutečnou atmosféru. Třeba pokud má někdo přijít na návštěvu. Od věci není ani snídat v peřinách čerstvě upečený banana bread. Jsem prostě asi milovník dobrého jídla a kvalitních okamžiků.

Mobil pryč

Zásada ničém nerušeného odpočinku. Není nic horšího, když při cvičení jógy nebo čtení napínavé pasáže drnčí mobil v jednom kuse. Navíc pokud jej mám poblíž, podvědomě vnímám jeho přítomnost a mám tendenci po něm sahat častěji, než je zdrávo. A pak rozhodně nemám pocit, že relaxuju. Spíš jen bezduše projíždím instagram nebo pinterest a vymýšlím blbosti.

Odpočívej aktivně

Možná spíš fyzická aktivita - rozhodně jen pokud si to užíváte. Od procházky v parku se psem a s kávou v ruce přes jógu po kardio. Cokoliv vám přijde na mysl a uvolní vás, jděte do toho. Protože mozek odpočívá, když tělo pracuje. Pokud ale nemáte náladu na nějaký převratný kousky, jóga nebo menší protažení nikdy nezklamou. Doporučuju můj oblíbený kanál na youtube - yoga with Adrienne. Má tam strašně moc tematických cvičení, myslím že i přímo pro uvolnění napětí, odregování, kratší ranní protažení nebo něco na večer... Činnost, která mě taky skvěle uvolní a přenese úplně jinam, je běh. Když běžím, peru se sama se sebou, se svým dechem i vůlí. Po chvíli, jak mě střídání nohou a hudba úplně pohltí, užívám si pohyb na čerstvém vzduchu a dostávám se do takového proudu, kde si úplně vyčistím hlavu. A když po pár kilometrech doběhnu domů, nemůžu jinak, než se usmívat. Celý den potom vypadá úplně jinak.

Všechno ostatní, na co předtím nebyl čas...

Právě teď je ta správná doba vyřešit všechno, co jste tak dlouho odkládali. Koupit novou lampu, hodit kabát do čistrny, přesadit kvítka, poskládat knížky, vytřídit skříň... Další položka z nekonečnýho to do listu, kterej nosíš v hlavě, je pryč. A nemusí to být jen povinnosti, co třeba ta kavárna tam za rohem, kam ses chtěla podívat? Nebo ta snídaně na kterou jsi chtěla jít s kamarádkami a užívat si víkendu, kdy nikdo nikam nespěchá?

All the little things

Využijte volna a na chvilku se zastavte. Konečně máte totiž čas se ohlédnout za vším, co jste za tu chvíli dokázali a o kolik jste se zase posunuli. Jako člověk, který si jen zřídka přizná nějaký úspěch, vím, jak je to potřeba. Nejde o veleúkoly, ale o maličkosti, na kterých ty větší události stejně ve výsledku stojí. Buďme prostě vděční za zdraví, dobré jídlo, studium, za naše možnosti, za slunce nad hlavou (které snad bude brzy i hřát) a přátele kolem nás. Užívejme si cestu, po které jsme se vydali za svými sny a úspěchy. Užívejme si všední nevšednosti.

Od chvíle, co sleduju módní blogy a nechávám se unášet na vlně kreativity v odívání, jsem tímto světem fascinovaná. Někdy v dobrém, jindy právě naopak. Zažila jsem mnoho seasons a trendů, baví mě se dívat, jak se tento svět vyvíjí a kam se posouvá. Jak v rámci oblékání, tak i focení. Proto jsem docela překvapená, když mě něco přestane bavit. Spoustu lidí sleduju od úplných začátků a opravdu stále s chutí. Některé už jen třeba na instagramu. Svět některých těchto blogerů se totiž přehoupl do světa businesu, je z toho firma. Na tom není nic špatného, ale mě prostě tento vyumělkovaný rozměr nebaví. Dlouho jsem hledala ta správná slova, když jsem se dívala na tvorbu mých oblíbených a necítila tolik zájmu ani nadšení, přitom jsem nevěděla proč. Ale teď to už vím.


Dlouho jsem se jim totiž snažila přiblížit, než mi došlo, že tudy cesta - alespoň ta moje - nikdy nepovede. Tyhle lidi fotí neskutečné záběry v neskutečných lokacích v naprosto neskutečných šatech - zní to skvěle, že? Ale právě tady je ten kámen úrazu, je to všechno strašně nereálné. Zjistila jsem, že já nechci být někým, kdo v každodenním životě lidí vyvolává špatný pocit z ony normálnosti. Tyhle vzletné obrázky dokonalých outfitů sice podněcují valnou dávku inspirace, ale člověk, který módou nežije tolik jako já, se podle mě s tímto nemůže nikdy ztotožnit, ani tomu dokonale porozumnět. Tudíž si z takového modelu ani nic neodnese. Je to docela zvláštní myšlenka na někoho, kdo ještě před nějakým časem snil o těchto takřka perfektních záběrech. (I když tyhle fotky od Dummi jsou neskutečný❣️)

Čím víc se o fotografii, zejména tu módní, zajímám, tím víc vidím, co všechno za tím stojí. Celý tým lidí, cestování na fotogenická místa, spousta práce v posprodukci - zní to jako sen. Je mi ale jasné, že se zřejmě ničemu takovému nepřiblížím a i kdyby ano, budu si pocit z oněch umělých vyretušovaných fotek užívat asi sama. Nechci, aby to vyznělo, že tuto práci nedoceňuji. Ta rozmanitost v tak kreativním odvětví je opravdu skvělá. Ale pokud chci svým obsahem prospívat hlavně lidem kolem sebe, měl by ten obsah pro ně být uchopitelný. Což fotky, jež jsou výsledkem hodin líčení, česání a retušování kdejaké díry na zemi, moc není. Dokonce jsem si všimla, že už se mi na to ani tak dobře nekouká. Inspiruju se oblečením i tou kombinací, možná stylem fotky a její úpravou, ale vyvolává to ve mě pocit, jako bych takhle měla taky vypadat, a to minimálně každý den. Full on makeup, načesaný vlasy, který se asi nikdy nezapletou ve větru, každý den super outfit...


Jsem spíš praktický člověk, co stojí nohama na zemi, i když se tomu snažím čas od času vymykat. Ale o tom to pro mě je, o nevšednosti, hře, která ale není udržitelná den ode dne. Daleko více doceňuji práci lidí, kteří aspoň jednou za čas sestoupí z toho pomyslného obláčku dokonalosti a nechají vyjít na povrch svou osobnost i se všemi jejími chybami. Fotí sice dokonale, ale sami jsou přirození, nevšední ale ne neskuteční.


Tenhle outfit je rozhdoně něčím, co bych mohla nosit den ode dne, i když si občas vysloužím pozvednuté obočí od míjejících lidí. Nejvíc mě baví, jak se jen šálou nebo páskem dá změnit kousek, který máte doma už delší dobu, jako je třeba tento kabát. Navíc zatím není tolik teplo na kabáty bez zapínání a podšívky. Když jsem to všechno navrstvila, připadala jsem si naopak hodně v teple a bezpečí. Komfort je něco, čím se většina mých nákupů řídí. Jinak jsem v zimě, co se módy týče, docela ztracená. Když vidím, jak moc zase klesla rtuť teploměru pod nulu, mám chuť si oblíct asi tunu svetrů a koulet se ulicemi jako ta nejteplejší vlněná koule. Naštěstí letos ta zima nebyla tak hrozná a když už jo, tak ne moc dlouho. Jak jste na tom s kombinacemi v zimním období vy?

kabát HM, kalhoty Mango, boty Zara, šála Mohito, pásek Bershka, taška Zoot - Pieces

Proč mě vždycky ty super témata a touha je sepsat přepadnou těsně před spaním? Asi zavedu rubriku večerních úvah... (který pak edituju a zveřejňuju během dne - raději)

Možná jsem se dostala do nějaké myšlenkové flow... Nicméně, poslední dobou si docela všímám jednoho "trendu", který se stal nyní docela rozšířeným. Zrovna jsem se začetla do úžasnýho článku mojí oblíbené blogerky, která se nedávno stala matkou. U článku byly přiloženy naprosto boží fotky a v textu se otevřeně věnuje její proměně sebevědomí v závislosti na mateřství. Přišlo mi to strašně zajímavý a oceňuji, že se tomuto tématu věnuje. Přiznává, že se dlouho necítila svá, sebevědomá, ani hezká, kvůli všem těm tělesným změnám, ale že se zase vrací do pozitivnějšího spektra sebevědomí a chtěla to navíc podtrhnout i těmito fotkami. Super by bylo, kdyby se hned potom neomluvila za to, jak hloupě to asi zní. Docela, i když možná nevědomě, tím shodila myšlenku a váhu celého textu.


Žijeme v éře, kde boříme mýty, strháváme nálepky, rušíme škatulky, zavádíme nový systém bez systému. Ono na tom v podstatě není nic špatného. Potřeba věci pojmenovat a dávat jim nálepku vznikla kvůli potřebě porozumnění nebo tak si to alespoň vykládám já. Lidem bylo jasné, že se musí dorozumívat a rozlišovat věci, aby to dorozumívání fungovalo. Jenže pak jsou tu lidé, kteří se do kolonky nevlezou. Kolonky je limitují, nejde je zaškatulkovat, a proto v tom vidí problém. Začnou proti nálepkám bojovat a vzbuzovat pozornost. Na tom taky nevidím nic špatného, jen to, že některé snahy mají i další vedlejší účinky.

Zvláště lidé, které sleduje více ostatních lidí na jakékoliv platformě, jsou si vědomi toho, jak dokáže někoho jejich pojmenování nebo názor rozlítit. A proto se hned po vyřčeném výroku či pohledu na věc začnou omlouvat. Už si na to zvykli natolik, že jim to přijde normální, ale mě to teda spíš otravuje... Dívám se na video na Youtube a slyším něco ve stylu: sbírám drahý umělecký předměty, ale musím se omluvit a obhajovat svému publiku, že za to tolik utrácím, nesnáším kaktusy, ale určitě jsou to strašně hezký rostliny... (schválně přeháním s naprostýma blbostma, ale jak nesmyslně to zní?).

Jako by ti lidé zapomněli, že je sledujeme právě pro jejich názor. Zajímá nás jejich pohled a jejich důvody, zároveň má ale každný přece právo žít podle svých pravidel a hodnot, pokud to neubližuje druhým. Jasně, taky se bojím, že podnik, jídlo nebo krém či cokoliv dalšího, co vyhovuje mě a budu to vehementně doporučovat, někomu jinému vyhovovat nebude. Ale to je prostě risk, se kterým se musí počítat. Pokud dotyčný uvede jeho výchozí pozici nebo situaci, kdy mu daná věc pomohla, lze z toho vycházet a řídit se tím. Je jasné, že člověk se suchou kůží nebude doporučovat něco těm mastnějším typům... Ale už me otravuje, jak se každý hned omlouvá lidem na druhé straně spektra.

Připadá mi, jako bychom najednou žili ve společnosti, která neumí rozlišovat vážnost problémů. Být určitou menšinou a nemít stejný práva je určitě alarmující a měli bychom za to všichni bojovat a cupovat nálepky co to jen jde. Jak se mají takoví lidé pak cítit a bojovat za své názory, když ostatní se všem omlouvají za naprosté banality... Zároveň se také důležitost těchto problémů stírá, když se takový člověk okamžitě ospravedlňuje ostatním. Možná to všechno stojí a padá se schopností lidí být otevřenými k názorům a postojům ostatních, i když je zcela nechápou nebo jim nerozumí.


Možná už jsem na to jen přecitlivělá, ale možná právě proto, že mám potřebu to dělat taky. I když nejsem placená za žádnou tuhle činnost a docela rozumím tomu, že se každému nezavděčím a ani se o to nesnažím. Lidem na internetových platformách možná jde hlavně o záběr co nejširšího spektra nebo prostě přejali tuhle rétoriku kvůli nenávistným komentářům, takže se omlouvají raději předem.

Není to negativní pohled nebo kritika, spíše otázka k zamyšlení. Já sama mám občas také pocit zbytečně vysvětlovat a obhajovat svůj názor. Svědčí to o nejistotě. Zvedněme ruku všichni, kteří si za svým názorem kolikrát nestojíme. Ve světě, kde je všechno sociálně veřejné, kde můžete během vteřiny obdržet reakce na váš názor nebo být vystaveni podobným tlakům, to opravdu není jednoduché. To ale nemění nic na tom, jak moc je to naopak potřebné. Neříkám, že nějaká sebereflexe není na místě. Vědomí, že náš názor nemusí být jediným dobrým nebo že nejsme neomylní je taky důležité, ale rozhodně se za tím neskrývá ani z toho nevychází zbytečné až přehnané pochybování.

Když se na to podívám v širším měřítku, soudím, že život je příliš krátký na přehnané pochybování a snahu se zavděčit všem. Jak mdlý by byl takový svět? Žijte raději podle sebe. Já sama se nechci jednou ohlídnout a ukrývat hlavu v dlaních při myšlence, co všechno mě během života zbytečně svazovalo nebo co jsem nedělala, když jsem mohla, ale netroufla jsem si.