Dlouho jsem uvažovala, jestli svou tvorbu na blogu ještě resuscitovat... Nicméně po letmém čtení výtvorů některých magazínů (považujících se za špičku v oboru) jsem mírně řečeno neuspokojená, vlastně spíš znechucená. Tolik zbytečných prázdných a bezduchých řádků. S myšlenkou či sdělením se nějak nedokáží potkat ani z povzdálí. Občas zapomenu, listuji namátkou stranami tištěných vydání či webů a chci se nechat překvapit. Většinou mne naláká téma a titulek, zbytek je pak ale jedním velkým zklamáním. 

Kdo chce žít ve světě, kde čtení pozbylo významu a věty jen tak bezcílně běží s jediným záměrem – naplnit odstavce a později strany? Já k takovým lidem nepatřím. A pokud je tady alespoň hrstka z vás, kterým moje články chyběly (podle statistik pořád jo), tak vás přece nemůžu nechat napospas. 

Osobně mi chybí hlavně články, které mnou pohnou. Články s myšlenkou, poselstvím, inspirací, či připomínkou něčeho. Články zanechávající povznášející pocit. Ty přece stojí za naši časovou investici. Rozhodně víc než bezduchý tlachání, potvrzování stereotypů i rigidních pravidel fashion světa pro cílovku ohraničenou oběma konci Pařížské ulice. 

Myslím, že i díky tomu vznikly blogy a jiné platformy... Protože ty píší právě lidé, kterých zápal pro věc ještě nevyhasl. Dělají to jen tak, ale právě proto jim o něco jde. Nepohltila je rutina. Neztratili ještě tolik kontakt s okolím. Ale o tom jsem se rozepisovala v minulosti už dost... 

Nedávno jsem měla narozeniny. Zjistila jsem taky, že je to skvělá příležitost k zaměření pozornosti. Místo toho, abych ji ale obracela na sebe, chci tvou pozornost obrátit k tobě. Jinými slovy, co kdybychom to oslavili společně? Na chvíli na nic nemysli. Nádech, výdech, oslavujem!

Pokud bych měla jmenovat jednu věc, která je pro mne nesmírně náročná, je to ocenění sebe sama. Většinou vynikám spíš v sebesabotáži, podceňování se nebo přílišné sebekritice. V únosné míře může být některá z těch vlastností zdravá, nejdřív se ale člověk do té únosné míry musí vlézt. Zároveň mám pocit, že nejsem jediná, komu by prospělo malé připomenutí.

Připomenutí, že život je dost krátký na zbytečný negativní emoce, sebebičování, stres a špatný pocity nad rámec těch, které přináší každodenní shon. Přesto je neustále vidím a slyším kolem i uvnitř sebe. Proto jsem se rozhodla svůj den strávit bez tohoto závaží, ač to nebylo úplně lehké. A pokud bych mohla, chtěla bych přenést trošku toho odhodlání i na všechny své blízké. Většinou je totiž nejtěžší vykročit. 

Vykročit do dalšího čtvrtstoletí s jiným přístupem a perspektivou. S oslavou všeho, co obnáší jedinečnost každého z nás. Pokud se rozhlídnu kolem, většinou mám na svých blízkých nejraději právě to, co je odlišuje a co by oni sami chtěli paradoxně změnit. "Příliš" hlasitý smích, nepoddajně vlité vlasy, slova, která často opakují... Jak nádherný by bylo, kdyby tyhle věci dokázali ocenit sami. Nebo kdyby s nimi přestali být nespokojení? Odtud také plyne myšlenka tohoto článku, se kterou bych vás ráda zanechala. 

Zkuste se sami za něco ocenit. Třeba za to, že pořád nacházíte vůli prát se s tím, s čím se zrovna potýkáte. Najděte něco, co nemáte až tak rádi, a podívejte se na to očima někoho jinýho. Nebo se jen přestaňte při každým neúspěchu, nelichotivým momentu nebo přeřeknutí chytat za hlavu. 

Ale jako fakt! ❣️ 

Nádech, výdech, chin chin! 🥂