Když jsem si psala nápady na témata článků, prvně jsem napsala taking care of my body. Potom jsem my body přeškrtla a napsala ME. Není to novým rokem, to rozhodně ne. I když je pravda, že ten nový start podněcuje spousty změn a vede lidi k zamyšlení. Pro mě to byla spíš souhra náhod. Konečně mi totiž došlo, že starost o moje tělo souvisí úplně se vším a všechno zase souvisí s tím. Trošku jsem tohle téma načala v předchozím článku. Fakt, že jsem měla delší dobu exém, by sám o sobě nebyl nijak alarmující. Jenže už podle zkušeností vím, že tyhle věci se mě drží jako klíště, pokud jsem v psychické nepohodě nebo je prostě něco špatně. A z toho jsem neměla úplně dobrý pocit. Když vyrážka zmizela a hned se zase objevila jinde, říkala jsem si, jak to sakra může ještě dlouho trvat a co teda dělám tak strašně špatně. Nejsem totiž jednou z těch lidí, co o sebe začnou dbát, až je pozdě. Začnou jíst zdravě, až mají silnou nadváhu a ucpané cévy. Začnou cvičit, až se nemůžou postavit ani ze židle. Zároveň jsem si tak ale začala pomalu připadat, když srovnám, jak se moje tělo cítilo v aktivnějších fázích mého života versus jak je tomu teď. 

Já sama se sice být ve stresu necítím, ale v poslední době jsem chtěla docela hodně věcí stíhat a kvůli tomu jsem navíc péči o sebe upozaďovala. A tak jsem se rozhodla to obrátit. Nechtěla jsem napsat článek hned první den téhle změny, když ještě nebylo jasné, zda mi to vydrží. Ale zatím drží, takže píšu. 🙈

Uvědomila jsem si, že bych měla stejnou práci odvádět na všech frontách a nezaměřovat se pouze na jednu část starostlivosti o sebe. Protože to pak díky nerovnováze může jít stejně všechno do háje. Takže jsem se teď zaměřila na jídlo, příjem vody, cvičení, péči o pleť i o svou duševní pohodu naráz. Říkala jsem si, kdo má na tohle všechno asi tak čas. Jenže ono to ve výsledku ani není tak náročný. Kvůli exému jsem se stejně musela každý den aspoň dvakrát mazat krémem k tomu určeným, takže to pro mě byla samozřejmost (jinak na krém po sprše dost zapomínám - což možná pomohlo propuknutí vyrážky). Jídlo jsem si vždy vařila na více dní dopředu, navíc jsem se celé dny jen učila nebo byla v práci, takže každá pauza mi pomohla se znovu koncentrovat. Večer jsem si při opakování na zkoušky mohla klidně plácnout masku na obličej a olej do vlasů. No a když už jsem se fakt nemohla absolutně soustředit, šla jsem cvičit. A k mému překvapení mi to kromě jediného dne vydrželo fakt každý večer. 

Nic není ideální, šlo spíš o pocit, než o nějaký přehnaný workout. Někdy jsem se třeba jen protáhla a pustila si jóga video na Youtube (super je Yoga with Adrienne), což má spíš pozitivní dopad na mentální stránku, ale tělu to prospívá také, samozřejmě. I když mi trpělivost dělá potíže, sama vidím, že se do toho zase musím dostat. Nejsem v kondici a už vůbec ne při síle. Proto mi ani nevadilo postupovat po menších částech a cvičit jen tak, jak jsem se na to cítila. Vlastně je o celé o tom pocitu a vztahu k vlastnímu tělu. Samy víte nejlíp, kdy se jak cítíte. Jde o tu satisfakci - to, co od těla dostávám, mu taky vracím. Mám tak víc energie a možností překračovat svoje limity. 

Myslela jsem, že s jídlem to bude těžký. Přes Vánoce jsem se docela rozjedla při všech těch nezdravých příležitostech (a jak divně a unaveně mi po nich bylo), proto jsem čekala, že jako člověk s docela malou vůlí nedokážu vytrvat. Jenže jsem se ani nemusela moc přemáhat - překvapivě. Prostě mi to najednou nějak zapadá všechno do sebe. Hlavně zbožňuju ten pocit, když si uvařím jídlo, které je zdravé, ale vůbec tak nechutná. Což mě přivádí k myšlence, že jsem se poslední dobou asi taky docela zlepšila ve vaření - což činí tento proces ještě méně bolestivým. Takže i z kolikrát zvláštních kombinací věcí v lednici vznikají dost zajímavá jídla. 

Další věcí, se kterou jsem začla, je doplňování různých vitamínů. Tak samozřejmě B, protože exém, potom C, protože imunita, a taky jsem začla brát zinek, hořčík a vápník (vše v jednom), kdyby náhodou. Hlavně vzhledem k faktu, že nejím maso, je třeba myslet na doplnění a starost i o tyhle hodnoty. Taky se snažím každý den jít spát v rozumnou hodinu, ale vstávání je něčím, na čem ještě pracuji. 🙄

Docela jsem se nasmála, když jsem si četla svůj loňský článek k novému roku, který byl první předsevzetí. Hlavně to jedno - že budu cvičit každý den. 💪🏻 Asi v ničem jsem ještě tak kardinálně neselhala, jako v tomhle, haha. Ale zároveň jsem ze čtení těch řádků pochopila, že jsem to tenkrát vůbec nechápala. Cvičení a obzvlášť ty začátky, nejsou vůbec ničím příjemným. Ten pocit po tom sice ano, ale dostávat se do toho nejde snadno. Kdyby jo, dělal by to každý, žejo. Jenže já to brala spíš jako nutnost. Jako něco čehož prostřednictvím se dostanu tam, kam chci. Teď už tu cestu beru jako cíl. Vidím, jaký to má vliv na moje tělo i mysl. Pokud se to navíc všechno propojí dohromady, má to neskutečně pozitivní dopad. 🙏🏻

Je to vlsatně docela logický a jednoduchý, jen my lidi máme ve zvyku na to zapomínat, protože bereme normální stav našeho těla jako samozřejmost. A o naší mysli už vůbec nemluvím. Což mě přivádí k další změně. Možná jsem to už psala i v tom výčtu, co bych chtěla tenhle rok zavést. Nebýt na sebe tak tvrdá, ale snažit se být sobě přítelem. Protože kdybych se k ostatním chovala tak, jako jsem měla ve zvyku se chovat k sobě, nikdo by se mnou už nikdy nepromluvil. Byla jsem schopná se trýznit výčitkama za úplný hovadiny. Neustále si připomínat svoje chyby a momenty, kdy se mi něco nepovedlo. Všechno jen proto, že jsem si myslela, že tak se vyhnu dalším failům. Jenže tohle je ten asi nejhorší přístup, jaký jsem mohla zvolit, Nejen, že je to veskrze negativní a neefektivní, ještě je dokonce prokázáno, jak moc to ubírá na životní motivaci. Ale já jsem to postě měla naučený.

Teď se snažím spíš sama sebe podpořit, i když to zní docela zvláštně a rozhodně to není něco, co by pro mne bylo přirozený. Snažím se jednat bez emocí a vyrovnávat se se situací, až nastane. Nepředpokládat nutně dopředu neúspěch. A když se náhodou opravdu něco nepovede, raději než bych si nadávala, dělám vše proto, abych to napravila. Jsem na takové cestě, kde se snažím vytvořit trvalý vztah sama k sobě, protože jedině my samy se sebou jsme každý den každou jeho vteřinu. A já sama jsem rozhodně k sobě nebyla člověkem, se kterým chcete mít co dočinění. I za tu krátkou dobu to ale přineslo své ovoce. Rozhodně jsem o zkouškovým nebyla v klidu, ale snažila jsem se zůstat nad věcí a nezabývat se až tak do hloubky tím, jak moc si myslím, že něco (ne)umím. No a ono to docela vyšlo. Takže mám po zkouškách nějak nebývale rychle, aspoň pro jednou.

Posledním docela očekávaným bodem je makeup. Už zase jsem dospěla do fáze syndromu vyhoření, haha 😂. Už zase jsem měla pocit, jak jsem strašně nevýrazná a musím na sebe každodenně plácat víc a víc věcí, aby tomu tak nebylo. Takže je to asi spáš syndrom přelíčení. V mém podání plácat víc a víc věcí sice neznamená být zmalovaná jako klaun, přesto se to ale docela odlišuje od mojí vnitřní filosofie a od touhy být sama sebou spokojená i bez jediné vrstvy čehokoliv. Jednou za čas je to super, moc ráda experimentuju a mám rada líčení. Co ale nemám ráda je ta moc, kterou má ten návyk nalíčené tváře. Je to zároveň jedním z pomyslných sociálních standardů, které naše společnost vytváří. Máme potřebu se omlouvat, když příjdeme někam nenalíčené. Dělám to taky, ale občas už jen z nutnosti. Jako by se to prostě očekávalo. 

Jenže tím, že se omluvíme za obličej, který je vlastně jediný náš skutečný, jako bychom vlastně nahlas řekly: promiň, že bez makeupu nejsem dost ____ (hezká, reprezentativní, přijatelná...). Věřím, že se tento problém začíná ztrácet, je to ale docela subjektivní pocit. Takže chápu, že si společnost může dělat a říkat co chce, pokud já budu v pořádku a vyrovnaná sama se sebou. No a k tomu právě směřuju, snad. 

Sice byl tento článek poměrně dlouhý, ale zaznamenala jsem kolem sebe podobné názory a snahy o totéž, proto jsem se chtěla alespoň trošku rozepsat o každé věci zvlášť. Snad vás to bude inspirovat nebo to doplní jiný úhel pohledu při vaší cestě ke změně. 

Protože kdy je lepší začít, než právě teď?

P.S. A se všemi, co se právě učí, moc soucítím. 🙈

Mějte se moc krásně ❣️