Tak konečně. Konečně i u nás můžou ženy chodit jako legendární Carrie Bradshaw s časopisem Vogue psaném v rodném jazyce pod paží a kávou nejmenované mainstreamové značky v druhé ruce. Ne, že bych někoho nabádala k přílišně konzumaci kávy. Nicméně do tohoto měsíce si musely ženy v Česku nebo na Slovensku vystačit se zahraničním, mnohdy krapet dražším vydáním.

Všichni byli pní očekávání. Marketingové kampaně běžely dlouho dopředu a pomaličku odhalovaly detaily prvního výtisku. Musím se přiznat, že po odhalení jména šéfredaktorky jsem k prvnímu číslu byla hodně skeptická. Asi proto, že z Českých mutací většiny známých magazínů jsem byla už delší dobu zklamaná. Elle jsem v minulosti odebírala asi pět let v kuse, četla jsem každé číslo poctivě, takže nemluvím z pohledu člověka, co si prohlídne editoriál a časopis si koupí dvakrát do roka. Po Elle jsem přešla k Harper's Bazaar, který mou pozornost dokázal udržet svými zdařilými čísly, ale ne vždy jsem peněz za něj utracených nelitovala.

Když se objevil Vogue na sociálních sítích, měla jsem tendence jej ignorovat. Celkově cokoliv, kolem čeho je moc humbuku, mě automaticky odradí. Ale i tak jsem nedokázala odolat své zvědavosti. Každopádně Vogue už v poledne nebyl v celém Brně a všechny trafikantky na můj dotaz reagovaly docela podrážděně, z čehož se dalo usuzovat, kolik podobných otázek už zodpověděly. Nakonec jsem jej sehnala - nebudu prozrazovat jak - je pro mne díky tomu ještě víc speciální.

Teď už k samotnému časopisu. Je TLUSTÝ! Pro nadšeného čtenáře skvělá zpráva, pokud bohatý počet stran tedy skrývá i podobný počet článků. A ne jen samou inzerci - té je teda věnovaná velká část čísla, ale ne větší, než tomu normálně bývá. Editorial Andrey Běhounkové dokonale vystihuje, že se sama musela vypořádat s mnoha otázkami. Jak být jiní, ale zároveň ne tolik, aby se chytli... To je přesně to, co si nikdo nedokázal představit, že se povede. Uvidíme, jak tomu bude dál, zatím se ale zdá, že tu linii více či méně našli.

Co tam je: Spousta kvalitního obsahu, který mi jinde chyběl. Články, které se problematikou zabývají více do hloubky, ne jen tak zlehka. Nad spoustou témat se zamýšlí z různých úhlů, takže ty články vedou ke zdravému dialogu a ne jen k typickým závěrům ano/ne. Řeší se tam hodně NAŠE minulost (pokud vezmu Československo jako historický celek) - nemají potřebu se odsud odklánět a závistivě hledět někam na západ. Samozřejmě co se módy a komsetiky týče, tak ano, ale těží především ze zdejších společenských témat. Jsou tam naše výstavy, hudba, lidé, samozřejmě v mixu se zahraničím... Ale stejně.


Co tam není: Naštěstí - tam nenajdete to strašně omezující škatulkování podle věku, stylu, pohlaví a bůhví čeho ještě. Koláže, které mají uvnitř číslo, kterým je vyznačena věková hranice, kdy jsou nositelné. To mě vždycky rozčilovalo snad ze všeho nejvíc. Není tam, podruhé naštěstí, bezduché tlachání o ničem, horoskop, rozhovor s osobou, která zdejšímu publiku nic neříká.

Celkový dojem: Měla bych se skoro chytit za nos, jak moc jsem očekávala, že to nebude ničím jiný. Možná, že časem opravdu ne, ale zatím mě první číslo víc než bavilo. Jediná věc, co mi tam chyběla, byla nějaké větší módní inspirace. Zrovna se mi asi ani jeden editorial netrefil do vkusu, každopádně kvůli tomu jsem si to nekoupila... K tomu bezpečně poslouží pinterest a instagram. Daleko raději si přečtu skvělý článek, který konečně, jako snad jediný, charakterizuje zdejší mileniály a vyjadřuje se k něčemu konkrétně.

Abych nebyla příliš kritická, koupila jsem si také nový Bazaar a byl docela fajn, hlavně fotky Hany Saudkové byly jedním slovem DECHBEROUCÍ! Ale jako materiál ke čtení a inspiraci kromě fotek nic moc :( Třeba ale CS Vogue přispěje ke zvednutí laťky i na tomto poli. Každopádně se už teď těším na další výtisk - ten už snad bude snazší sehnat.