Den 15.

Den patnáctý přináší rozbor denních zvyků, činností. Což je teď pro mě celkem těžké určit, jelikož chodím do práce a každý den v úplně jinou dobu. Takže to mám všechno tak nějak převrácené.

Každý ráno, hned jak vstanu, jdu do kuchyně za Chuckem. Sednu si na jeho chlupatou deku a pomazlím se s ním. Tohle na ránu fakt zbožňuju. (A dělám to každý den bez výjimky.) Udělám snídani. Potom jsem se přesunula ještě zpět do postele, abych si vychutnala klidné ráno po dlouhé době.

Pak jdeme na procházku. Oprala jsem, umyla nádobí, navařila, obědvala a chvilku odpočinula. K tomu mi hraje Tom Odell. Výběr hudby je u mě dost náhodný.  Záleží na náladě. Znovu venčím. A pak už jsem vyrazila do práce. Večer jdu ještě jednou venčit, osprchovat se a zalehnout. Takhle simple jsou moje dny, pokud jde o tento týden.

Tenhle úkol je zde zahrnutý asi proto, aby si člověk sáhl do svědomí, jestli náhodou někde zbytečně neplýtvá časem. Jestli to nebrání jeho produktivitě. Myslím, že přes školní rok s tím budu mít daleko větší problém, než teď. Ale musím uznat, že to člověka pak nutí nad takovými věcmi přemýšlet pořád, ne jen ten jeden den. Což je super.



Den 16.
Don't buy anything for a day.
Někdy zbytečně utrácíme za prkotiny. Je potřeba si udělat občas radost... Jednou za čas. Nijak extra asi neutrácím za blbiny, ale mám jiný zlozvyk. Když jdu nakupovat a potřebuju tři věci, vrátí se domů s deseti. :D Není to potřeba. Tak na tom chci ještě zapracovat. A taky je dobrý si kupovat věci až dojdou úplně. Mám potom problém dopotřebovat ty starší věci. Protože jsem moc nadšená z těch nových.

Jako společnost konzumentů, bychom si měli uvědomit, kde se nacházíme a konzumovat vědomě a střídmě. Ze všech stran jsme zasypáváni reklamou, slevovými letáky a kupóny. Vsadím se, že ve většině běžných domácností je milion věcí, který vůbec nikdo nepoužívá, nepotřebuje a ani potřebovat nebude. U nás doma to tak bylo. Třeba obří stroj na posilování břišních svalů, kterej jsem používala maximálně já jednou za čas, a který vůbec nefungoval. Tuny těstovin a kafe ve slevě. Ještě teď mám husí kůži. Jedla bych těstoviny do konce života, jen abych to spotřebovala a neděsilo mě to množství.

Když jsem si tak nějak začínala utvářet "šatník" (asi v patnácti - byla jiná doba - minimálně pro mě :D), řekla jsem taťkovi: "Nikdy jsem nemohla nosit věci, které se mi líbí. Teď jedu do Prahy s kámoškou a její rodinou, můžu si tam něco koupit?" Taťka byl více než ochotný a dal mi dost peněz, což neměl dělat. Vzpomínám si, že jsem byla jako Alenka v říši divů. :D A kupovala všechno co mi cvrnklo do nosu (to je zase jiná pohádka, haha). Aspoň díky tomu dokážu teď ocenit, že je daleko výhodnější popřemýšlet, co mi chybí a jít hledat jen tohle. Vrátím se domů sice s jednou věcí, ale vynosím ji víc než celou tašku barevných triček z Tally Weijlu, který se roztrhnou po dvou vypráních ale jsou dvě za cenu jednoho - no nekup to! (Vážně, nekupuj to...)


Den 17.
Practice single-tasking...
Pro člověka, co se celý život snaží ovládnout multi-tasking je tohle obzvlášť výzva. Od malička mi bylo vytýkáno, že jsem strašně nepraktická. Těžko říct, jestli je to ještě pravda nebo ne. Doma při běžných činnostech dokážu dělat víc věcí najednou. I když jsem slyšela, že z vědeckého hlediska to není možné, že jen naučíme mozek velice rychle přepínat z jedné činnosti na druhou... (Teda, ženy naučí svůj mozek... :D)

Ale jakmile jsem v práci a myslím na něco jinýho, jde všechno do kytek. :D Udělám úplně něco jinýho než mám, nebo jinou velikost, no prostě katastrofa.

Proto chápu, že u činností, na kterých nám záleží, se vyplatí dávat pozor a nenechat se rozptylovat. Aby pak člověk nebyl sám proti sobě. Poslední dobou, třeba i když píšu sem, už nenechávám ani hrát hudbu. Protože to odvádí mojí pozornost a já pak nevím, co píšu. Takže tenhle den má rozhodně význam. A něco mi říká, že to bude těžší, než si dokážu představit...