Taky někdy o pauze berete mobil do ruky, abyste se podívali, co je u vašich přátel nového, ale po otevření jakékoliv sociální sítě se cítíte spíš ještě hůř? Vidíte stopadesátý obličej s psím filtrem a neubráníte se protočení očí... Nebo si přečtete komentáře pod něčím článkem a je vám z nich smutno? Svět, obzvlášť ten virtuální je přesycen informacemi a někdy toho máme prostě dost už jen z principu. Někdy k tomu máme důvod...

Jak JOMO nahradilo FOMO

Ještě pár let zpátky všichni skloňovali zkratku FOMO, tedy fear of missing out. To lidé začali používat Snapchat nebo později Instastories a nahrávali v přímém přenosu kde jsou a co dělají. Už to nebyli jen fotky z dovolené nebo z večeře, které později nahráli, aby se podělili se svými přáteli. Byli tam teď a vy jste měli pocit, že tam chcete být také. Proto vám vadilo, že nejste - fomo. Třeba vám bylo líto, že nejste na tom koncertu, na který jste chtěli jet taky... Lidem prostě chvilku trvalo, než se na tento způsob sdílení čehokoliv adaptovali.

Adaptovali se zřejmě tak dobře, že se teď zase obrací ke konceptu JOMO, který značí joy of missing out. Nebaví je předhánět se, kdo bude dřív a víc vidět z oné události nebo čí fotky z dovolené jsou lepší. Kdo se na nich usmívá víc a kdo vypadá šťastněji. A když něco takového, jako příspěvek z festivalu nebo nějaké události vidí, jsou rádi, že se nemusí tlačit mezi lidmi na tom samém místě. Tak charakterizovala jomo jedna youtuberka, kterou sleduji. Ještě dříve, než se o tom rozpovídala ve videu, jsem ale z této zkratky měla úplně stejný dojem. Takže jsem snad pochopila správně, oč běží...

Není to ale tak, že ten boom kolem všech sítí ustává? Byly doby, kdy jsem s velkou radostí projížděla Instagram a kochala se těmi nádhernými obrázky. Nacházela jsem v nich inspiraci. Snila jsem o tom, že jednou vyfotím něco podobného. Poslední dobou se ale musím přiznat, že telefon čím dál častěji odkládám a mí přátelé mi říkají úplně to samé. Říkají, že se všichni snaží něčím zaujmout, všechno je najednou senzací vykreslenou v superlativech, nic není prostě normální, lidské, přirozené. Jsou z toho přehlcení. Ne, že by tomu předtím bylo jinak, jen toho asi všichni začínáme mít dost - nebo minimálně moje bublina lidí.



Že by lidem pomalu docházela slova?

Slovo nejlepší je tolik nadužívané, že ztratilo svůj smysl a pohupuje se na stejné příčce jako slovo fajn. Když někdo řekl, že v nějakém podniku jedl ty vůbec nejlepší těstoviny, znamenalo to pro mne, že tomu tak opravdu je. Že když někde pil to nejlepší kafe, tak mu vážně chutnalo daleko víc, než ostatní. Pokud se ale tento člověk nechává slyšet s podobným sdělením každý týden, buď mu prostě chutná kafe všude - tím pádem ani jedno není nejlepší, nebo chce prostě jen vzbudit pozornost, doufaje, že ten minulý příspěvek si už stejně nikdo nepamatuje.

A právě tenhle hon za senzacemi, za věčně šťastnými lidmi a nepřirozeně vyretušovanými životy mě už asi mírně leze krkem. I když poměrně pravidelně čistím seznam lidí, které sleduji, stejně se s tímhle nešvarem setkávám víc než jen často. Možná tím, že se mé studium točí kolem jazyka, si docela uvědomuji, jak mále se ostatní zabývají smyslem svých příspěvků/popisků/čehokoliv. Věty, které nedávají smysl jsou na denním pořádku hned vedle už zmíněných slov.

Pokud tedy chcete přidat něco naprosto normálního, co vám prostě jen udělalo radost, připravte se na minimálně docela smíšené pocity z narušení skoro až monochromatického uspořádání dokonalých a nejskvělejších příspěvků ostatních. Nechci, aby to vypadalo, že snad s někým soutěžím. Já se o to naštěstí ani nesnažím. Jen mi dovolte projevit pochybnosti u obrázků, kde je vedle modelky ležící ve sněhu taky sova a jelen nebo u obrázků typu takhle jsem se vzbudila - protože v tom případě asi dělám něco hodně špatně. Já prostě fotím věci tak, jak jsou. Maximálně si pohraju s tónem barev, ale moje fotky jsou odrazem reality. Taky si dvakrát rozmyslím, než přidám fotku bez makeupu, ale stejně tak to přehodnocuji, když mám takhle vyjít ven. Snad chápete, jak to myslím.



A co až ta slova vážně dojdou?

Ono to není úplně jednoduché - být v tomhle světě na sociálních sítích autentickým. O to víc si takových lidí vážím. Nikdo nemá náladu sdílet momenty, kdy je smutný nebo se necítí moc dobře, to je jasné. Ale nemusíme alespoň předstírat, jak strašně dokonalé musí všechno každou minutu být. A jak moc se na všechno vizuálně zaměřovat. Docela by mě totiž zajímalo, kam až to může dojít. V době, kdy si kdokoliv umí jako zázrakem přičarovat delší řasy, hustější obočí, plnější rty, jiné vlasy - klidně i cizí, větší prsa, menší zadek, lepší nos mi připadá, že už to snad dál zajít ani nemůže. Určitě se mýlím. Ale co až už ani slovo s předponou nej stačit nebude?

A stojí vám vlastně všechny tyhle pocity za to, pokaždé, když otevřete nějakou z těchto stránek? Pak se k tomu přidávají další aspekty, jako třeba neschopnost se dobrat nějaké slušné odpovědi pod jakýmkoliv tématem a rázem člověka přejde chuť cokoliv sdílet s ostatními, i když ji předtím měl. Proč jen všechny ty stránky nutí lidi extrémně reagovat? Buď je něco přemrštěně super nebo úplně nejhorší. Pokud má někdo jiný názor, musí být automaticky úplný idiot, který si zaslouží reakci nejtvrdšího charakteru? Proč mají lidé pocit, že čím víc sprostých slov nebo superlativů do jednoho komentáře vměstnají, tím je jejich stanovisko opodstatněnější a nevyvratitelné?

Možná je to jen taková dočasná sociální secese nás bojovníků za opravdovost. Zase se adaptujeme a budeme to brát prostě tak, jak to je. Kdo ví, třeba se "realita" na sociálních sítích někdy opravdu změní. Zajímalo by mne váš názor na tuhle stránku věci. Vidíte to stejně? Každopádně si určitě nenechte kazit tu radost, prostě jen odebírejte lidi, jejichž profil vás dlouhodobě otravuje - opravdu to za to nestojí. Jak se prezentují oni je jedna věc, ale jak a proč na to plýtváte vlastní energii je věc čistě vaše. Ať už jde o tak malichernou věc, jako je Instagram, nebo o podstatnější věci v životě. Buďte sami sebou a prezentujte se tak, jak chcete vy. Vytvářejte takový obsah, jaký vás baví a rádi jej sledujete. ☺️