blogová doba ledová

11:48

Snad by se hodilo říct i bloková doba ledová. Zamrzla jsem, a to pořádně...


No, nejdřív jsem pořádně zmrzla a onemocněla, což byl jen začátek konce. Nemám ve zvyku být poslušným pacientem a ve většině případů jsem při uzdravování až přehnaně aktivní. Tentokrát jsem se rozhodla poprat se s nemocí co nejefektivněji s tím, že přece můžu psát články i vleže. Jenže mi zamrzl i mozek. A v průběhu toho nekonečného ležení se k němu přidala i motivace a chuť něco dělat. Nahradil je pocit neužitečnosti. Tohle opravdu strašně nenávidím. Nejsem bůhví jaký workoholik, ale jakmile se zastavím, i když musím, okamžitě mám strašně špatnou náladu a ještě horší dojem ohledně mé práce.

Práce, která nebyla vidět. Sem tam jsem udělala něco do školy, uklidila doma, ale už to nebylo nic tak smysluplného jako práce v novinách. A vzhledem k tomu, že většina lidí kolem mě v médiích pracuje, o to hůř jsem se cítila. Ideálně bych měla využívat situace, kdy mám víc volného času, ale už se mi několikrát potvrdilo, že já a volno si prostě asi moc nerozumíme. Natož pak nucené volno, protože ta velechřipka, kterou jsem nějakým nedopatřením chytla, se mě nechce pustit ani po dvou týdnech!

Přestala jsem vidět všechno, čeho si můžu vážit a zaměřila se na to, co teď není až tak dostupné. Ať už z důvodu možností, tak z důvodu peněz. Nevím, co je tohle za super dobu, ale nemyslím si, že se naši rodiče v průběhu studia na výšce nějak extra stresovali sháněním zaměstnání. Připadá mi, že bych v ideálním případě chtěla vydělávat dost, abych nemusela být momentálně na nikom závislá a zároveň chci studovat a mít život, jaký mám. Což je naprosto neslučitelné s realitou, pokud nebude mít den dvakrát tolik hodin nebo nenajdu opravdu nechutně přeplacenou práci. S čímž jako žena asi nemůžu úplně počítat. O to víc jsem zmatená z převratu, který se v mé hlavě udál. I když byla tříměsíční praxe v novinách neplacená, měla jsem pocit, že jsem daleko víc užitečná, než nyní. Peněžně to ale vychází na úplně stejnou nulu jako předtím. Ne, že bych s tím peníze nějak spojovala, jen se na to dá nahlížet i z tohoto aspektu.


Ukončuji tuhle černou nit, která se dosud táhla celým článkem i posledním obdobím a kašlu na všechny nereálný pocity a dojmy. Napojím se na tu super pozitivní narozeninovou vlnu, která tu panovala dosud a u té zůstanu. Zase mě nahlodávají myšlenky typu: tohle nikam nevede, spousta lidí je daleko dál než já, copak tohle někoho zajímá? Ale dokud mě to baví, dělat to prostě budu a proč taky ne. Neustále se zabývám tím, kolik lidí má potřebu něco vykřičet na celej "fejsbůk", i když jsou to tak nehorázný voloviny, až mě to kolikrát opravdu zarazí. Tak já budu křičet ty svoje věci a doufat, že to voloviny nejsou nebo aspoň ne takovýho rozměru. 😄

A vy křičte taky, protože lidí, co křičí ty správný věci není nikdy dost! ❣️

You Might Also Like

0 komentářů

INSTAGRAM