Proč zrovna žurnalistika? Proč teď? A proč ne práva? Ptala se kolikrát i sama sebe. Takže si pak můžete představit, jak skvěle reaguju, když mi tyhle otázky pokládá spousta dalších lidí. Kolikrát jen proto, aby řeč nestála. Netuší však, že se spoustu z těch chvil snažím své důvody vysvětlit a odpovědět spíš sama sobě. Jak často říkám, težko poznat obor, který nestudujete. Díky tomu teda netuším, jestli nepřicházím o nic na jiných polích.

Při pouhém studiu žurnalistiky jsem ještě nevěděla, co pořádně tahle práce obnáší. Proto jsem na praxi přicházela doslova jako nepopsaný list papíru. A jsem za to nejvíc vděčná. Při představě, že budu celé léto někde psát články zadarmo mi trošku naskakovala husí kůže. Teď nelituju ani jediné minuty. A to jsem o zpravodajství prohlašovala, že jej nechci dělat. Publicisitka je sice o něco víc osobní a názorová, ale obojí má něco do sebe. Ani si nevzpomínám, jak se to stalo. Prostě jsem najednou začala do redakce chodit s úsměvem a žádný téma mi nepřišlo hloupý. Ať už šlo o díru na silnici nebo o nový akvapark, který mají postavit. Získala jsem daleko větší přehled o celém městě a o dění v něm. Dostala jsem se na místa, kam se běžně člověk nedostane a mluvila jsem s lidmi, které člověk většinou na ulici nepotká.

Dnešní ráno jsem se ve všem ještě daleko více utvrdila. Je po praxi, mám volno... Ale spoustu věcí jsem po sobě v redakci ještě zanechala a v pátek večer se mi s tím opravdu tahat nechtělo. Tak jsme se s kolegou domluvili a vyrazili si pro poslední stopy po naší přítomnosti. Už ani nevím jak, ale najednou jsem byla na cestě do nejstaršího nepřetržitě fungujícího knihkupectví tady u nás. Knihkupectví Barvič a Novotný rekonstruovali už nějaký ten pátek. A dnes jej otevřeli. Náš fotograf tam měl jít fotit, a tak jsem vyrazila s ním. Celý prostor mi právem vyrazil dech. Takhle si představuju knihkupectví. Všude tmavé dřevěné police, které se prohýbají pod stovkami svazků. Schodiště z téhož dřeva lemovala nejgeniálnější věc, jakou jsem snad kdy viděla naživo. Stěna z knih. Jedna vedle druhé nalepené a naskládané vedle sebe. Pokud se mi podaří najít, přidám sem i fotku té úžasné stěny.


Jelikož našeho fotografa znají snad naprosto všude, hned se s námi přišla bavit obsluha a zanedlouho jsem zpovídala ředitele a spolumajitele knihkupectví. A to jsem ani nebyla v práci. Z celého dopoledne jsem byla ta nadšená, že si říkám - jo, přesně proto to chci! Tak doufejme, že se mi v budoucnu naskytne příležitost. Lepší zakončení praxe jsem si snad nemohla přát. Od teď už nebudu praktikant, ale jedině zaměstnanec. Na rozloučenou mi ještě dnes vyšel článek na titulce a jeden i uvnitř novin na straně tři. Jak krásná náhoda.


Pořád ale nemůžu zapomenout na moment, kdy jsem stála v tom knihkupectví. Stále jsem pod schody a zírala na tu nejhezčí stěnu, která by mě jakožto minimalistu, měla přivádět k šílenství. Dokázala bych tam stát několik dní. Zírala jsem směrem nahoru a cítila se jako malá holka před výlohou hračkárny. Všechny ty staré tmavě dřevěné police skýtaly sice soudobou literaturu, mě ale přišlo, jak kdybych cestovala časem. Zastavila jsem se až u regálu světové beletrie a jména Umberto Eco. Vždy jsem toužila si od něj něco přečíst. Teď byl ten pravý okamžik. Skončila mi praxe - měla bych se odměnit. Sáhla jsem po knize Jméno růže. Nakonec jsem si však domů odnesla Pražský hřbitov a už se nemůžu dočkat, až se začtu. Venku dnes nastalo pravé podzimní počasí a tak jsem si uvařila svůj klasický půl litr zeleného čaje, zabalila nohy pod deku a četla. I když ze začátku podzimu nejsem úplně nadšená, musím z toho vytěžit maximum. Tak krásné chvíle odpočinku a vyrovnanosti jsem dlouho nezažila... Že by za to mohl zvuk deště? Kdo ví...