Jomo - výraz, který jsem "vymyslela" dnes ráno. Dnes ráno, kdy jsem projížděla instagram a měla jej dost. Nemám tyhle chvíle ráda. Na "instáči" sleduju hlavně inspirativní fotografy, stránky s krásnými snímky jídel, oblečení, interiérů a nápadů. Každý takto postovaný obrázek ve mně dokáže vyvolat pocit radosti a chtíče něco podobně skvělého taky vyfotit. To mám na téhle sociální síti moc ráda. Právě proto nesnáším tu temnou stranu, kterou s sebou prostředek jako sociální síť nese - kazí mi tu radost. Občas mám pocit, že lidé přestali stát pevně nohama na zemi a že ze sítí, jako je tahle, se stává davový šílenství. Davový šílenství a závod o to, kdo bude mít taky tuhle a tamtu fotku. Všechno potom ztrácí svoje kouzlo i rozmanitost. Všímáte si toho taky ne? Těch "trendů", mnohdy dost přehnaných.

Nechci znít jako totální hater, ale některý věci mě dost štvou a mrzí. Nikdy jsem to nevnímala tak silně jako teď, ale všimli jste si třeba, jakej hype byl kolem otevření nějaké pražské kavárny s názvem Spižírna 1902 nebo tak něco? Jo, přesně ta s džunglí na stěně. Vypadá to jako hodně milý místo, kam se ale nikdy nepodívám, protože jsem tam byla už asi osmdesátkrát. Jen ne osobně. Sleduju opravdu minimum českých blogerů a celkově lidí, co mají potřebu tohle dělat - možná právě proto. Nějak nesouhlasím s celou koncepcí některých blogů a věcí tady u nás. Co tím chci říct je, že i přes to malé množství těchhle lidí, co mám na insta, jsem fotek Spižírny viděla už víc než dost... Stejně jako otevření CA a dalšího otevření CA a podobně přeplněných akcí. Občas je to vážně až skoro k smíchu, co za nemoc tyhle sociální sítě vytváří.

Jedna z nich se jmenuje fomo - fear of missing out. Fomo bývá popisována jako nutkavá potřeba někde být. Jako úzkost z neúčasti na některých eventech. Představuji si to asi tak, že vidím fotky z nějaké akce a cítím se špatně, protože tam nejsem taky. Stává se vám tohle někdy? Pokud ne, můžem si plácnout. Jasně, občas vidím fotku z party, na které je dost mých kamarádů a třeba bych je ráda viděla. Rozhodně se ale nehodlám prodírat mezi stojany s oblečením v obchodě, do kterýho normálně stejně nechodím. Nebo fotit listí na stěně, jen abych to měla taky. A proto jomo - joy of missing out.

Myslím, že je opravdu fajn se na chvíli zastavit a vrátit se do reálného světa. Jistě, svět lajků, srdíček, hashtagů a followerů může být někdy fajn hrou, pro mě ale není ničím jiným. Někdo se postováním správných fotek se zaplaceným obsahem dokáže uživit. I kdyby se mě tohle v budoucnu týkalo, budu si pečlivě vybírat, kam půjdu a co vyfotím. Někdy tenhle "svět" může být ohromující a ohromně krásný. On taky je, ale jen díky tomu, že je ohromně nereálný. Znám pár lidí, u kterých mám pocit, že tomu světu bezmezně propadli. Je potom celkem zvláštní je vidět naživo, a ne skrze instastory nebo video. Kromě toho, že se účastní děsně cool akcí a chodí na super cool místa, jsou vlastně dost uncool a připadají mi trošku ztracení. Asi jim utíká život tady na Zemi. Kdo ví?

Od chvíle, kdy jsem byla na telefonu dolsova přilepená kvůli škole nebo práci, jej čím dál častěji zahazuji, a to co nejdále. Vidím, jak všeho moc škodí a kolik času i energie to člověku dokáže sebrat. Vždy jsem slýchala, že tohle je problém hlavně naší a všech mladších generací. Není tomu tak, ani omylem. Už několikrát se mi stalo, že jsem byla nejmladší v celém kolektivu a jako jediná jsem se nefotila v zrcadle nebo nehleděla do obrazovky. Lidé mají čím dál nutkavější potřebu všechno sdělovat v online světě, potom toho ale moc v tom offline nenamluví. Neumí se bavit jen tak, neumí pojmenovat svoje tužby ani svoje potřeby. Nepojmenují ani to, co jim schází. Přicházejí o schopnost vyjadřovat se plně a srozumitelně - což koneckonců dokazují i studie, provedené na tohle téma.



Lidé ztrácí sami sebe, upřímnost i svou tvář. Schovávají se za fotky s filtrem, za dokonalé koláže a hezky laděný feed. Jasně, taky chci aby mi to ladilo, ale dávám si pozor, co sdílím. Nerada dávám na instagram starší fotky, jen abych tam něco měla. Každá moje fotka má nějaký důvod - hezký okamžik, příjemné prostředí, dobré jídlo, hezkou budovu, která mě upoutala po cestě městem... Mám tam dokonce i pár fotek bez líčení, což se asi stane pravidlem vzhledem k tomu, že se teď líčím opravdu sporadicky. Jasně, nesdílím škaredý fotky, nepovedený momenty ani životní katastrofy (tedy většinou). A když už, tak jedině proto, aby si z toho ostatní něco vzali. Ale dávám si pozor abych to byla já, abych zůstala opravdovou a byla stále čitelná pro všechny, kteří číst chtějí.

Mohla bych o tomhle problému a o svých pocitech vykládat hodiny. Zároveň ale taky někdy mobil vytahuju častěji, než musím. A ano, taky šíleně ráda fotím v krásných kavárnách. Jenže ne proto, že by tuhle fotku měli ostatní. Občas si vezmu foťák a nevyfotím vůbec nic, někdy musím fotit všechno. Abychom neskončili úplně negativně, uzavřela bych to tím, aby jste nezapomínali na reálný svět, hodnotné konverzace face to face a ne on facebook. Občas prostou přítomnost nevyváží vůbec nic. Ve světě, kde se stále něco děje a vědí o tom lidé na všech jeho koncích, je super se prostě zastavit. Jen tak. A nenechat se strhnout lákavým proudem. Pokud budete totiž součástí toho proudu, stáda, davu nebo jak chcete, jen tak vás to ven nepustí.