Je to zvláštní... Některým lidem utkví jiné věci než ostatním. Občas se sama bavím nad tím, kolik podrobností si pamatuju, a které momenty jsem naopak zapomněla. Vždy, když vzpomínáme s přáteli na nějakou událost, každý si vybaví něco jiného.

Nadpis, který nese tento článek, je jedním z oněch momentů. Nevím už přesně, kdy tato věta zazněla a celkově ani tolik neznamenala, přesto si ji sem tam připomínám. Vlastně vždy, když se octnu v určité situaci. Chci se do něčeho pustit, ale mám strach, co si o mě i o tom ostatní řeknou, jestli to vyjde, jestli je to dobrý nápad... Abych vše vystvětlila:

Před rokem a půl (asi, možná i víc) jsem básnila o blogu. Jak si jej založím, jakse bude jmenovat, jak to pojmu a jak budu psát. Strašně jsem se v té době něčím takovým chtěla živit a věděla jsem přesně, jak to má vypadat a jak nechci dopadnout. A pak jsem uslyšela: tak proč to sakra neděláš? Jediné, co tedy zaostávalo, byla praxe. Taky se vám to stává? Že o něčem zarytě mluvíte, ale ne a ne to uskutečnit? A na co všichni čekáme? Až to budeme umět? Až budeme lepší nebo možná nejlepší?

Já jsem jedním z těch čekatelů. A nějak jsem si neuvědomila, že bez kola se jízdu na něm nenaučím. A to samé platí úplně o všech ostatních činnostech. Přestože si tyto věci už uvědomuji daleko více, stejně s nimi mám pořád problém. Pořád se cítím, jako by mě něco brzdilo. Jako bych se sama držela na místě, kde je bezpečno - haha, že by komfortní zóna?! Jako kdybych udělala jeden krok navíc, propadla bych se někam do neznáma, odkud není cesty zpět. Ale takhle to není a nebude. Vzhledem k tomu, že jsem teď tři měsíce chtě nechtě vrážela energii do jiných věcí, chtěla bych se zase vrátit k produktivitě na blogu. A chtěla bych to posunout zase o kousek dál.

Napadá mě otázka. Proč se bojíme dělat něco, co by nás nejvíc bavilo? Proč se nemůžeme odhodlat? A když se odhodláme, proč neumíme do věcí skákat po hlavě? Protože když to nevyjde, bude to nejvíc poznat. Nejvíc nás to bude mrzet a budeme zklamaní víc, než kdybychom dělali něco méně významného. Ale takhle přemýšlí jen člověk, který dopředu neúspěch očekává. Začala jsem číst knihu, která se tomuto tématu hodně věnuje. Já jsem totiž naprosto určitě jedním z těch lidí - jeden neúspěch a je ze mě břídil. I když se na to podívám z naprosto racionálního hlediska a vím, že to tak není, přesto ze sebe nemůžu vytěsnit ten pocit. Jedna jízda autem, kdy jsem jej mírně škrábla, a hele - už neumím řídt. Jedna nevydařená zkouška a napadá mě - ostatní tu zkoušku přece složili hned napoprvé, takže jsem určitě hloupá. Nechápu, proč můj mozek přemýšlí černobíle, ale budu jej to muset odnaučit. Možná to chytil od mého šatníku, kdo ví... :D

V hlavě mám vymyšlených tolik věcí, vizí do budoucna, námětů na články, na fotky... Jenže je pořád odkládám a mám pocit, že na to stejně nejsem dost dobrá. A zase slyším: Proč to kruci neděláš? A tak já teda kruci začnu. :D Naučím se stát před foťákem, dělat věci, se kterýma nejsem ještě pořád ok a přestanu se ohlížet na neexistující pohledy jiných lidí. Už jsem podobný věci párkrát prohlašovala a úplně to nedopadlo. Pokud všechno vyjde, měla bych mít za pár chvil dostatek času se věnovat blogu a budoucím záležitostem. Kolem mám spoustu inspirativních lidí, kteří jsou daleko více odhodlaní dělat co je baví než já, takže se můžu leccos přiučit. Poslední dobou si ráda stanovuji různé výzvy a sama sebe testuji. Takže jsem zvědavá, jestli to dokážu. O té skvělé knížce vám samozřejmě napíšu, hned jak ji dočtu.


Přestávám nadmíru přemýšlet. Budu se snažit dělat na plno vše, co chci v budoucnu realizovat, protože kdy jindy? Chci předávat radost, inspiraci a tvořit věci, které udělají svět lepším. Budu předávat zkušenosti, ukazovat, jak sama ještě o životě nic nevím. Ale to málo, které jsem stihla poznat, můžu zkusit sepsat. A zároveň se nechám unášet na vlně toho #posh pozlátka, které sice není nijak důležité, ale kde bychom byly bez módy a snění?

Mě by chyběl kus světa. Kus světa, který ve svém životě chci, přestože není stěžejní. Už jako malou mě svět fashion fascinoval. Touto cestou bych se ráda ubírala i v kariérním odvětví, ale aby se to povedlo, měla bych se rozhoupat a začít něco dělat. Kdy jindy než teď. A vám všem ostatním bych chtěla vzkázat: cokoliv chcete dělat, běžte do toho! Minimálně za pokus to určitě stojí.

Občas se sama nad sebou pousměju. Nemám ráda klišé ani pózy, přesto se něěkdy přistihnu, jak srkám kafe z ikonického kelímku se zelenou mořskou panou, či co to je, projíždím instagram a listuji v Elle nebo pravděpodobněji v Harper's bazaar. Život se ale musí brát s trochou lehkosti a je fajn si jednou za čas nějaké to klišé dopřát. Je fajn navodit představu, že ta osoba, která se ráno vzbudí a trčí jí vlasy na všechny světový strany, není ta samá, která teď sedí v kavárně.

Všichni víme, že jde jen o iluzi. A čím více si to uvědomuji, tím lépe se mi v tomto světě pohybuje. Protože moc dobře vím, že je uměle vytvořený, tím pádem v něm já zůstávám opravdová. Ať už chodím v šatech od Prady nebo v teplácích, jsem pořád stejná. A tohle bych chtěla co nejvíc přenést v budoucích článcích. Užívejme si světa estetických potěšení, ale nenechme se jím pohltit. Myslím, že i tohle jsem si potřebovala vyjasnit, než se zase posunu dál.

A tak už asi počtvrtý dokončuju tenhle článek (hlavně moc nepřemýšlet), kdy pravidelně každý večer sedím s laptopem, na kterým je malý nakousnutý jablíčko, a sleduju přitom Sex ve městě. Nemít pyžamo a rozcuchaný vlasy, je to další klišé, jak když vyšije.