Poslední týden se nestačím divit. Takhle produktivní jsem snad nikdy nebyla. Škoda, že hlavně v práci. V novinách totiž moc nejde věci odkládat, třeba jako to mám ve zvyku s domácími pracemi. Všimla jsem si několika věcí, kterým bych to mohla přisoudit. Strašně záleží na tom, v jaké jsem tělesné i psychické kondici. Taky mívám lepší a horší období. Abych ohla fungovat na plno, musím se cítit relativně v pohodě a dávat pozor i na své tělo. Protože ve zdravém těle zdravý duch, který může jako gin z lahve plnit přání šéfredaktorů. (samozřejmě se mi v redakci líbí, jen o tom ráda vtipkuju)

Pravidlo a problém číslo jedna - vstávat dřív. Tohle mi dalo opravdu zabrat, ale už se zase dostávám do fáze, kdy se budím sama bez pomoci budíku ve skoro stejnou dobu každý den. A to je opravdu klíčové - vstávat zhruba stejně každý den. Občas si ráda pospím, zvlášť o víkendu, ale nesmí mi to rozhodti celkový bioritmus (haha jak odborně to zní?). Pokud ustálíte koždodenní dobu spánku, vaše tělo si rychle přivykne a budete vstávat daleko odpočatější. Jakmile si tohle rozházím, má to vždy vliv na celý den. Naopak pokud ráno vstanu sama od sebe a ještě k tomu odpočatá, mám hned od rána chuť do práce a nevadí mi trošku přidat nebo si víc naložit.

Pravidlo a potěšení číslo dvě - vydatná snídaně a celkově dobré jídlo po celý den. Celkově strašně záleží, jak svůj produktivní den začnete. Pro mě to vždy znamená zdravou a hodně sytou snídani. V těchto dnech nejraději snídám řecký jogurt s domácí granolou, ovocem a oříšky. Taky jsem si zamilovala goji, které jsou prý dobré na oči. Už se opakuju asi po sto padesáté, ale já snídaně miluju a milovat budu. Nevím, kdy se tahle moje obsese zrodila, ale neskutečně se na ni každý den těším. K tomu většinou přidám sklenici vody nebo pořádný hrnek zeleného čaje. Kávu ráno piju jen v krizových případech nebo pokud mám chuť. Ale snažím se z toho nedělat zvyk, aby na mě kofein pak ještě někdy působil. Taky jsem si všimla, že daleko lépe funguju (logicky), pokud si do práce nabalím zdravé jídlo a je ho dostatek. Občas, když ráno nestíhám, odvíjí se od toho zbytek dne... Nabalím do tašky crappy food místo happy food. A pak se od toho odvíjí moje crappy mood 😄 konec rýmů slibuju 🤔. Pitný režim asi snad nemusím vzpomínat.

Pravidlo a nutnost číslo tři - plán. V minulosti jsme nepatřila k nejorganizovanějším lidem, ale život mě donutil. Bohužel jsem zjistila, že co si nenapíši, to ani nevím a nebo zapomenu. Nejsem příznivcem celýho toho hypu typu: mám plán na kažou vteřinu každýho dne, ale je dobrý si aspoň v duchu udělat zhruba nějakou představu, co a kdy je třeba. Jako příklad uvedu zase svůj denní chleba - noviny - po poradě mám asi dvě hodiny, než začnou polední pauzy. Proto se snažím všechny nejdříve obvolat a píšu až pak. Ne každý to tady tak dělá, čímž si pak komplikuje život a zbytečně. O tom to vlastně celé je, dělat věci efektivněji. Bude vás to rozhodně víc bavit.

Pravidlo a samozřejmost číslo čtyři - odpočinek. Je dobré si dát na chvíli pauzu. Když už nápady nepřicházejí, prostě se zvednout a jít se projít třeba na chodbu a zpět. Dojít si vedle do kavárny pro kafe, pro oběd, se psem... Nikdo není schopný jet na plný otáčky několik hodin či dví v kuse. I zdánlivě nepatrných pět minut klidu může ve vašem pracovním vytížení udělat pěknou změnu. Někdo se na pracovišti třeba protahuje, znám i lidi, kteří si jdou v polední pauze dát šlofíka. Stačí přijít na to, co na vás platí.

Nemohla jsem si odpustit aspoň jednu fotku z redakce - z kulturního koutku :) nejvíc jsem ocenila výhled z okna!

Pravidlo a možnost číslo pět - prostředí. Jestli to má takhle každý, netuším. U mě hraje velkou roli hlavně okolí, ve kterém se nacházím. Pokud mám někde pracovat a kolem sebe mám hromady papírů a poznámek, budu zaručeně těkat očima spíš po nich, dokud je neuklidím. Prostředí, ve kterém můžu úspěšně pracovat, musí být alespoň trochu uspořádané a klidné. Ideálně sedím doma (jako právě teď), na stole mám jen hrnek s čajem, květináč s kaktusem a lampu. Před sebou vision board s kalendářem pro případ, že bych ztrácela inspiraci. Občas píšu taky na gauči, kde ale nejsem schopná sedět v nějaké normální pozici. Potom je tu postel, kterou bych klidně mohla taky přejmenovat na pracovnu. Z toho je celkem patrné, že nejraději pracuju tam, kde je mi dobře a pohodlně.

Jestli je produktivita návyková, nevím. Minimálně mám ale poslední dobou dost silný pocit, že ano. Jamile přestanu něco dělat na delší dobu, začnu si připadat docela neužitečně, a tím víc mě to žene k další práci. Nejvíc jsem nesnášela dny, kdy jsem v denním plánu dostala pár malých článků, a pak jsem čekala, jestli nebude potřeba s něčím pomoct nebo jsem musela čekat kvůli zdrojům. Nejvíc se mi líbily dny, kdy jsem hodně psala a měla dojem, že je za mnou hodně práce. Ještě před půl rokem bych si celkem jistě poklepala na čelo, nyní je zatím tento koloběh mojí realitou. Líné víkendové dny jsou potom opravdu za odměnu, a proto nemám potřebu si nic vyčítat.