Moc dobře si totiž pamatuju, jak jsem vypadala ještě před půl rokem, kdy mě čekal level první v podobě školní praxe. Už tehdy jsem šílela, jak to asi proboha všechno zvládnu. A právě tady se dostávám k myšlence tohoto článku. I ty (blbý) tři měsíce stačí k tomu, aby se něco zásadně změnilo. Všechno totiž vždycky nějak dopadne. Obvykle jsem mívala dost problém s čímkoliv, co jsem nemohla plně ovlivnit - což je z hlediska budoucích záležitostí asi tak 90% činností. A já sem před každou z nich očekávala konec světa.

Ani maturity jsem se nebála tolik jako přechodu na vysokou školu. Vždycky sem byla šíleně úzkostlivá a jedna z těch lidí, co vidí za vším katastrofický scénáře. Vzhledem k tomu, co přechod na jinou školu do jinýho města představuje, byla jsem tenkrát úplně vyřízená. Nevědela jsem, jestli skončím na právech nebo na jiným oboru a ani ve kterým městě. Jako by bylo absoluně nemožný, že mě nekam vezmou a budu moct pokračovat ve studiu. Připadala jsem si naprosto ochromená. Jako bych opravdu stála před obrovskou propastí, co znamená konec všho. Jako by mě do ní něco tlačilo a já věděla, že tam skončím. Takhle jistá jsem si byla tím, že mě nikam nepřijmou. (A i kdyby, nic by se nestalo, žejo.) A pak přišlo první zkouškový - zase úplně neřešitelnej problém. Když to všechno nějak vyšlo, nezmohla jsem se nikdy ani na půl slova. Jak kdyby se stal nějakej zázrak, že mě vzali na výšku nebo že jsem udělala zkoušky. Když se na to zpětně dívám, neubráním se úsměvu. 

Úsměvu nad tím, jak malichernými věcmi jsem se zabývala. A jak jsem šílela z věcí, který neovlivním místo toho, abych se třeba víc učila na přijímačky nebo dělala cokoliv smysluplnýho. (Ne, že bych se neučila, jen tímhle jsem mohla vyplnit ten čas...) Úsměvu, který vyjadřuje upřímnou radost nad posunem, jehož jsem za tak málo, jako jsou tři měsíce, byla schopná. Před zmíněnou školní praxí jsem totiž měla totálně podobný pocity, i když ne tak intenzivní. Do toho jsem se snažila udělat konkurz na tu opravdovou praxi a zase jsem absolutně nevěřila, že by to vyšlo. Jako bych teď luskla prsty, už jsem jí většinu i absolvovala. Dokonce poměrně úspěšně. První dva týdny jsem se musela potýkat s dalšími a dalšími situacemi typu - tohle nikdy nezvládnu. A tak už jsem si na to asi zvkla natolik, že to přestávám a odmítám řešit. 

Ne, že by mi to bylo jedno. Jen jsem dospěla do stadia, kdy nevěnuju pozornost ani nevkládám energii do pocitů, které předcházejí těmto událostem. Nikdy nemůžu vědět jak co dopadne, tak proč se tím stresovat. Raději se vždy zaměřím na proces, na to, co je teď a tady. Dělám vše proto, aby se dařilo. Pokud se vám někdy honí hlavou podobný myšlenky, zkuste to řešit podobně. Přestat se zabývat vším, co nijak neovlivníte. Strašně se mi od té doby ulevilo. Zároveň taky věřím, že některé věci prostě budou tak, jak mají být. Pokud se mi něco nepovede, stalo se to zřejmě z důvodu, abych se poučila a zapamatovala si to pro příště. Pokud se to, co zrovna chci, neuskuteční, třeba se mám vydat jiným směrem, protože na téhle cestě by mě nic lepšího už nepotkalo. Zní to možná bláhově, ale přemýšlet co by kdyby - na to nikdo nemá čas a navíc proč taky... 

Teď už jen přemítám nad tím, jestli to ještě umím - chodit do školy. :D Po třech měsících v pracovním procesu to třeba bude příjemnou změnou. A třeba nezůstane jen u školy, kdo ví?