Tak mě napadlo sepsat krátký článek o možná ožehavém tématu. A možná dost pošetilém. A možná taky ne...

Celé léto chodím do práce a jelikož jsme tam jako nejmladší z posádky celé redakce, klade to na naše vystupování a prezentaci jisté nároky. Nebo to tak aspoň cítím sama za sebe. Možná proto, že se mne ptají na věk i občanku neustále i v blbým Lidlu když kupuju savo, a to bohužel nepřeháním. Proto jsem cítila potřebu se jako většinu dní hezky nalíčit a nějak vypadat. Jenže v těch vedrech je to dost únavné. Navíc jsem měla pocit, že se celá roztíkám, všechno se obtiskává a pak z toho má člověk daleko horší pocit, než kdyby se líčením ráno vůbec nezabýval.

A proto jsem se taky zabývat přestala. Maluju se přes léto (vlastně pořád) celkem minimálně. Tak si říkám, že je to vlastně asi úplně jedno. Já na sebe stejně celý den nevidím, takže co. :D A všem ostatním se předem omlouvám. Když mám to štěstí a stihnu se přes léto trošku opálit, sjednotí se mi pleť a ztmavnou řasy. Jen škoda, že tohle nevydrží i v zimě. Nicméně jediný, co teď používám, je denní krém, možná korektor, rozjasňovač a fixační gel na obočí. Myslím, že i moje pleť to teď dost ocení.

Jde vlastně o takový detox a ještě k tomu dva v jednom. Nedávno se mi pleť malinko zhoršila, a protože už na to nejsem absolutně zvyklá, měla jsem dost špatný pocit, kdykoliv jsem měla vyjít ven. Potřebuju být zase ok s tím jak vypadám normálně (ano, za normální považuji nenalíčený obličej, ne naopak). Koneckonců je to přece můj obličej... Jiný mít stejně nebudu a do nekonečna se schovávat za řasenku a makeup taky nechci. Ne, že bych to do teď dělala. Ale i málo z obojího dodá člověku hned jiný pocit, však to známe.

Možná trošku filosofie takhle na večer (kdy píšu tento článěk). Většina mých kamarádů mě vídá stále nalíčenou, jelikož se většinou jedná buď o sraz ve městě, práci nebo školu. Na všechna tato místa jsem chodila nalíčená. Proč taky ne že? Ale snad všichni, na kterých mi záleží, nikdy neviděli mou "pravou" tvář. Naštěstí se ta moje od té druhé moc neliší, ale stejně. Proč máme potřebu se všem vždycky omlouvat, že příjdeme nenalíčené? (A záměrně to mám i v tomto článku.) Proč se vždy cítíme tak nejistě a pod tlakem? Asi proto, že nejsme zvyklé chodit ven s čistou tváří - samy za sebe. A možná proč, když už takto vyjdeme, se za ni "stydíme"?

Líčení je hezký vynález, který by měl ale člověka dle mého názoru bavit, obohacovat, vést ke kreativitě, a ne stírat jeho osobnost a vyvolávat pocit nejistoty. Líčení třeba na focení a společenské akce, proč ne. Ale jinak jsem už celkem unavená z toho každodenního plácání neplácání věcí na obličej. Tím myslím v mém případě lehký dotek všeho, abych měla pocit, že jsem teda splnila svou povinnost vypadat přijatelně ve světě paštiky na obličeji třináctiletých holek, které mnohdy vypadají starší než já.



Možná se tím zabývám až moc do hloubky, ale líčit by se podle mě v ideálním případě měly pouze vyrovnané ženy, a ne ty, kterým vrstva něčeho mnohdy ne úplně odpovídající barvy slouží jako brnění nebo slupka sebevědomí (a je to znát, i když si myslí, že není). Je zvláštní, jak velký dopad na psychiku lidí má taková blbost, jako jsou líčidla. Ano, mám ráda tenhle svět hezkýho oblečení a všeho, co k tomu patří, ale rozhodně to neberu jako esenciální záležitost života ani jako prostředek změny osobnosti. Chovám se stejně, ať už mám na sobě vytahaný triko na doma nebo plesový šaty (ve vytahaným triku se možná dokonce cítím líp). Ať jdu po městě s líčením z focení nebo barefaced. 

Život je podle mě dost krátký na schovávání se za líčidly, řešením něčeho, jako je bodyshaming a podobných věcí. On ten lepší pocit ze společensky přijatelnějšího obličeje je stejně jen krátkodobou záležitostí. A večer, až se vše smyje, obavy znovu vystoupí na povrch. Já mám raději dlouhodobá řešení. Srovnat se se svým obličejem bez příkras a sem tam si zlepšit náladu novým lookem je daleko lákavější představa, alespoň pro mne. I když nejde o první světový problém, právě proto je zbytečné se tím zabývat více, než je třeba.

Dokonce si myslím, že podobný názor zastává i celkem dost mužů. Rozhodně nechci mluvit za všechny, ale s pár svými kamarády jsem se na toto téma už bavila a měli dost stejný pohled na věc jako já. Není prý nic horšího než zmalovaná holka, která, když se odlíčí, vypadá úplně jinak. A v tomhle s nimi souhlasím. My přece jen víme, do čeho jdeme, na rozdíl od chudáků chlapů. 😄 Nebo ne?