Život se psem nevycvičí jeho, ale spíš vás. Jsem živým důkazem.

Od malička jsem strašně chtěla mít doma zvíře. A kromě králíků a křečků se mi splnilo i přání mít psa. Taťka chtěl jako první kočku, ale bylo mi jasný, že se o to budu starat spíš já. Všechno se to na chvíli zamotalo a nakonec jsme měli doma štěňátko akorát do ruky s pravidelným kolečkem na zádech. Z toho si do teď spousta lidí dělá srandu. Kéž by ten vypínač fungoval. 😄

Teď bude Chuckovi pět let. Neskutečně to utíká. Za tu dobu se on i já i naše bydliště změnilo. Pokud se ohlédnu zpátky, je to fakt neuvěřitelný. Jak tohle maličký zvířátko člověku změní život a obrátí jej naruby - doslova. Začalo to: bude spát na pelechu v předsíni, prostě to musím vydržet. Skončilo to o dva dny později pelechem u postele a štěnětem pod peřinou. (A pelech skončil asi o tři dny pozděj na cucky, a s ním každý další v pořadí.) Když on se fakt vešel akorát do dlaně, nešlo mu odolat. No a tak nějak si mě omotal, syčák jeden. :D Spousta věcí mu projde, ale musím uznat, že teď už oba víme, co a jak. Takže ty finty jsou oboustranný.


Život se psem navíc o samotě je něco opravdu úplně jiného, než by se mohlo zdát. Nebudu to přirovnávat k dítěti, ale je to takový předstupeň. Pořád na něj myslíte, bojíte se o něj a snažíte se, aby byl spokojenej. Když je nemocnej, neřekne co ho bolí. Bohužel. Občas se pozvrací ve 4 ráno. Se vším musí člověk počítat a všechno vyřešit. Jakmile tohle přijmete, začíná ta opravdová sranda. Občas se nestačím divit, co se v té malé hlavičce urodí. Nevím, jestli je to tak u všech psů, ale ten můj je strašně vtipnej tak polovinu času a ten zbytek prospí.

Zahrabe se pod peřinu a neumí vylízt. Sebere směšně velkej klacek a neumí s ním chodit, tak drží hlavu neskutečně vysoko, aby to jen trošku šlo. Když jde do schodů, tolik spěchá, že zakopne. Když jde ze schodů, tolik spěchá, že vyřadí z provozu jednu zadní nohu a drží ji nahoře, aby se nepletla. Když vleze do vysoké trávy a nic nevidí, začne skákat jako srnka (rozuměj idiot, ale šťastnej idiot). Leká se předmětů na zemi, to snad ani nejde popsat. Sáček na zemi je větší poprask než myš. Jo a chytá mouchy, taky je občas sežere (dost se bojím, co by dělal z vosou :/).


Pak je tu odvrácená strana mince. Šíleně se plete pod nohy, hlavně když nesu něco těžkýho. To je jeho mega specialita. A plete se pod nohy i ostatním lidem na ulici. Pokud nejdeme cestou, kterou chodíme normálně, má tendenci k sebevražedným sklonům a skáče do silnice, abychom přešli teda na tu stranu, co on zná. Bojí se všech velkých psů. Občas si dělá co chce a úplně mě ignoruje. Pozná zvuk dieselovýho motoru a v domění, že je to taťka, skáče do silnice a chce jít za tím autem - proto nechodí na volno kolem cest. Už jsem říkala, že se plete pod nohy? Občas je tak strašně natěšenej ven, že mě stáhne ze schodů. Jo, ten pes má děsnou sílu, hlavně pokud to člověk nečeká. Od malička je úchylnej na boty a ponožky. Teď už míň, ale občas si nějakou ukradne i z věšáku. Sežere všechno, co je na zemi nebo v jeho dosahu. Takže všechno musí pryč. No a pak mám taky všude děsně moc chlupů, kterých se zřejmě už nikdy nezbavím...

Jedna věc, kterou miluju - vytáhne mě několikrát denně ven. Procházky jsou na tom to nejlepší. Vidět ho, jak je šťastnej někde v přírodě a na čerstvým vzduchu. Akorát v zimě a v dešti to tak radostný není. Naštěstí Chuck sdílí moje nadšení, takže kdykoliv prší a já mám jít do práce, rozhodne se v půlce chodníku, že je mokro a on nikam rozhodně nepůjde. Takže ho pak člověk celýho zablácenýho na ten trávník musí ještě donýst. Ale jinak je to miáček.


Nejvíc miluju ty chvíle, který jsou úplně jiný a nečekaný. Není to moc mazlící pes, nemá rád, když ho někdo moc zvedá a tak... Proto když občas dostane náladu na mazlení, je to opravdu vzácný okamžik. Stejně tak, jako když mi usne na klíně. To se taky nestává vůbec často. Je to taková samostatná jednotka, aka můžeš mě pohladit a podrbat za ouškem, ale raději mi hoď míček nebo klacek.