Když se podívám na tuto fotku, evokuje ve mě něco jiného, než je účelem nápisu. Nápis se nachází v Moravské galerii v prostoru, který se nazývá Praha. Pro mě dosud nepochopitelné označení. Prostě Praha v Brně... Už máme koně, hodiny, tak co třeba rovnou celou Prahu. Nicméně...

Když jsem tam tak seděla s kmarádkou a se svým nanukem, díky kterým je toto místo proslavené, nemohla jsem odtrhnout oči od neonového nápisu - art is here. Asi slouží ke sdělení, že umění je tam - v Moravské galerii. Ale mě to ten den prostě připonělo, že všechno umění je tady na Zemi. A to největší umění je umění žít!

Uměním umění je, že ke každému promlouvá úplně jinak

Posledních pár dní bylo doslova peklo. Přijde mi, že tohle občas opakuju. Ale věřte mi, graduje to, bohužel. No a není nic lepšího, než den jako dnešek, kdy máte konečně pokoj. Sice ne na dlouho, ale máte. Miluju ten pocit.

Co vlastně je umění žít? Představuju si takový to vstávat každý den v domě s výhledem na pláž a s čerstvým kokosem v ruce. Vystačit si s málem a užívat si života. Nebo vařit v kuchyni s lahví vína a panem božským po boku (jo, moc se dívám na sex ve městě :D). Jednak to není reálný a taky by se to mohlo brzy omrzet.

No, řekněme, že by mi celkem stačilo najít nějakou tu rovnováhu. Jenže při současném stavu, kdy články do školy střídají testy, a testy střídají domácí práce, celkem už občas padám na pusu. Je jasný, že se to děje každýmu. Jen mi přijde, že některý lidi to umí s větší grácií. :D Prostě hledání ideálního návodu na život je zřejmě zbytečný, musíte najít ten ideální pro vás. Což je ale v poměrně prměnlivé situaci nelehký úkol. I když se rutiny děsím, není občas na škodu jít do práce a úřesně vědět, v kolik skončí. S nějakým denním rytmem asi není úplně těžký si zvyknout a odhalit, kdy má člověk nejvíc času. Jenže na výšce jsou ty hodiny rozházený, psaní článků proměnlivý a čas zžírající, pokud se k tomu všemu přidá test nebo nedej bože seminárka, zadělávám si na pěknou katastrofu. Aniž bych chtěla.

Jedno je ale jistý. Pokud mám po tom všem chvilku volna, už si to konečně nevyčítám. Dneska po příchodu domů jsem si udělala k obědu toasty s avokádem, jelikož jsem na nich závislá. Pak jsem si nacpala pusu čokoládou Toblerone, kterou mi můj milý dovezl ze Španělska a šla jsem si lehnout. Neskutečný! Už jen vědomí, že tohle můžu, mě nabilo neskutečnou dávkou energie. Dnešek je vážně dnem za odměnu. A slibuju, že si užiju každičkej moment.