Štípněte mě někdo, prosím...

Včerejšěk byl dnem, kdy jsem zdárně ukončila své editorské období. Byl to také den, kdy jsem opravovala asi nejtěžší článek vůbec. Byl to den, kdy jsem si utřídila myšlenky ohledně blízké budoucnosti a rozhodla se žít v rovnováze. Byl to den, kdy jsem dostala praxi... <3

Velmi obyčejný den, říkám si, když se na něj zpětně dívám. Až moc obyčejný. Po ranní přednášce jsem celý den editovala články. Nebýt odpoledního nákupu, sedím u nich nepřetržitě. Tohle editorské období přineslo nečekaně mnoho ovoce. Kromě spánkového a celkově životního deficitu mě naučilo asi víc, než poslední půl druhý rok studia. Všechny články jsem četla asi jako úplně první, takže jsem měla možnost je vidět za řekněme surového stavu. Daleko více jsem si ucelila pravidla pro psaní jednotlivých žánrů a vryla do paměti všechno, čemu se musím vyhýbat velikým obloukem.

Člověk by si řekl, že na tom přece nic není. Jde o podstatu, informaci, sdělení... Jenže pokud to sdělení neumíte správně předat, většinou se ztratí někde mezi protože, aby, jedná se vlastně o to, že, který... Jedno slovo mění význam celé věty, jedno písmeno mění význam slova. Někdy mají věty významy dva - někdy schválně, někdy omylem. Je to spíš taková hra. A hrát ji můžou jen lidé znalí všech pravidel. Jinak se záměr zřídka kdy setká s úspěchem. Zapotřebí je také určitý smysl pro slov a cit, bez toho to prostě nejde...

Od malička mě bavilo něco vytvářet. Vzpomínám si, jako malá jsem na základní škole psala na stroji časopis pro moji kamarádku. A vždycky jsem jí k tomu ještě přidávala dárky, kreslila obrázky, psala obsah a nevím co všechno. Psala jsem vlastně hodně často. Když jsme potom hodně později měli už i počítač (bacha jo :D), stejně jsem pořád psala rukou nebo na psacím stroji.

Na druhém stupni základky moje psací touhy utichly, až na jednu. Psala jsem si blog. Byl to přesně takový ten růžovoučký holčičí blogísek s pixelkama, colorkama, a hypem kolem Avril Lavigne. Strašně mě to tenkrát bavilo. Vyzkoušela jsem opravdu hodně věcí a koníčků. Jsem pořád hodně překvapená, že tohle moje nynější psaní mi dodává hodně podobný pocit. I když, aspoň doufám, je o dost kvalitnější a aspoň za něco stojí. Taky studuju žurnalistiku, mimo jiné. Což jsem tak nějak ve skrytu duše chtěla, jen jsem o tom nevěděla.

Přestože raději píšu pocitově, s příběhem a plynulostí, zpravodajství mě naučilo, jak podat věci přesně a bez zbytečných skrupulí. Dost mě baví se zabývat textem a užívám si, když je dobře napsaný. Na naší škole máme povinnou praxi, jako jediná "žurnaškola" v republice - pokud se nemýlím. Kromě televize a rádia, o které jsem moc zájem nejevila, jsme dostali přesné instrukce, kam můžeme jít. Takže se výběr z čehokoliv zúžil na pár konkrétních titulů. Jak už asi všichni víte, přestěhovala jsem se do Brna a bydlím teď tady a nikde jinde. Tudíž jsem chtěla praxi zde. Jenže to chce každý. Bohužel i ti, co sem jen dojíždí za studiem. Asi si můžete sami domyslet, kolik lidí bylo na každým konkurzu.


Jako první jsem se zúčastnila výběrka do MF DNES. Víc než celý jejich noviny mě fascinovala poloha a výhled z jejich budovy, haha. :D Je to opravdu moc hezká představa. Samozřejmě mě nevzali. Nejen, že jsem nebyla dostatečně připravená, také míst bylo hodně málo, nás zase strašně moc. Bylo mi to vslatně jedno, kam půjdu. Nemám asi nějaký veliký preference. Jen jsem moc nechtěla do Práva nebo do nějakýho opravdu maličkýho média. Když už jsem si s tím měla mít práci.

No, už to vážně zkrátím. Přišlo jaro a s ním výběrko do Rovnosti (- tak se jmenuje brněnský Deník, pro všechny neoborové čtenáře). Jelikož nikdo neměl tak blbej nápad rozeslat hromadnej mail, naše šance rostly. Akorát to nějaký génius napsal na skupinu ročníku, kde snad každý nějakou praxi hledal. Takže super... Přihlásilo se nás víc než minulý rok, ale rozhodla jsem se zachovat odstup a být nad věcí. Snažila jsem se odvést svou práci co nejlépe, nehledě na výkone ostatních. Zároveň mi na hodně zúčastněných záleželo. Včera to bylo přesně týden od konkurzu. Všichni jsme byli napjatí jak malý gaťky. Projíděla jsem maily co 20 minut. Po osmé hodině jsem se rozhodla to vzdát. Až pak kolem asi deváté jsem na mail znovu koukla a hele - byl tam!

Nervózně jsem otevírala dopis a nějak už nějak ze zvyku jsem očekávala frázi - s lítostí Vám musíme oznámit, bla bla, nemáš to. Zároveň jsem si ale přála číst opak. No, nečetla jsem ani jedno. :D Geniálně poslali výčet jmen a redakcí, kam kdo jde. A tak jsem se mohla přesvědčit, že i všichni ostatní to místo mají. Strašně, ale opravdu stráááášeně se mi ulevilo. Nebudu muset protahovat, JO! A víte co bylo nejlepší? Mohla jsem oznámit svému strašně skvělému kamarádovi jako první, že on to místo má taky! To mi udělalo asi větší radost než celé moje přijetí. (Psala jsem to honem i Leni, jen nebyla online.)

Dlouho se mi nic nepovedlo. Připadalo mi, že s tím minimem času, co mám na sebe i na blog, se tak nějak plácám na místě. Jsem ráda, že se moje snaha vyplatila. Nechci si psát statusy na Facebook, jelikož to půlce lidí nic neřekne a druhá půlka bude zklamaná, že třeba ještě nic nemají a já už ano. Tady bych si to však odpustit nemohla... <3