Mezinárodní den žen, zmatek, vytíženost, chaos. Takhle bych asi popsala tenhle den. A to jsem ještě hodně mírná. S čistým svědomím můžu říct, že jsem nikdy nebyla vytížená tak, jako od neděle do teď. Jsem na druhou stranu taky velice mile překvapena, že to všechno tak nějak dávám. Kromě občasných depresí, chvilkových zhroucení, pocitu bezmoci... :D Ale asi mě to dokonce i baví. Tento týden mi totiž přibyla práce editora, což je dost náročná činnost - hlavně časově. (A taky vám z toho bude trochu šplouchat na maják.) Aspoň že to má velký přínos v podobě vyšší kvality mého psaní. (No vážně, jen tuhle větu jsem přepisovala třikrát... A pořád stojí za prd.)

Pohled na tuhle fotku mě strašně uklidňuje. Pořídila jsem ji předchozí den v kavárně Podnebí, když se tyhle dva stoly na chvíli vyklidily a v kavárně zavládlo zenové ticho.

Ráno vstávám a na mobilu už mě čeká nespočet zpráv. Edituju články až do oběda, potom procházím práci k dnešní prezentaci a vracím se zpět k editacím. Po odprezentování naší práce zase edituju, teď navíc spolu s druhou editorkou ve škole. Čekala jsem, že to bude práce tak na hodinku. No a nikoho asi nepřekvapí, že jsem tam nakonec zkejsla do osmi. Letím domů, jediné na co myslím je jídlo, vana, postel, klid. Odcházím od školy a spěchám za přítelem, který mi šel naproti. Rychle se ohlížím, nic nejede. Přecházím na červenou když v tom: "Slečno máte nějaký průkaz totožnosti?"

Ano, domníváte se správně. Zastavila mě policejní hlídka. A co čert nechtěl, peněženku jsem nechala doma. Že už to nemůže být horší? Zmateně volám příteli, jsem nejvíc vyčerpaná psychicky i fyzicky. Nevím, jestli se smát, brečet nebo usnout na ulici před policejním autem. Tak tam stojím, celá promrzlá přihlížím, kolik dalších hříšníků stíhají chytit. Přichází moje záchrana i s peněženkou. :D Podávám strážníkovi bankovku a on mezitím vypisuje pokutu. Tak přemýšlím, co jsem to sakra za člověka? Moje první pokuta kvůli takové hovadině? Asi si ji nechám zarámovat. Nic tak absurdního jsem asi nezažila. :D

Čekám, čekám a pro změnu zase čekám. Pán píše, najednou mi podává moji bankovku zpět. Říkám si, co to zase zkouší. To se asi celej svět už zbláznil? Naprosto vyjeveně na něj zírám. Nejsem schopná ani myslet. Asi mu to došlo, jelikož mi vysvětlil, že mají nějaký naléhavý případ a na tohle teď nemá čas. Takže jsem si to prý zasloužila tím čekáním. Nebyla jsem asi ani schopná mu pořádně poděkovat v tom šoku. Odcházíme domů a já tak nějak zpracovávám, co se vlastně stalo. Na další křižovatce poslušně čekáme na zelenou (já většinou v zájmu vlastního zdraví čekám vždy, jen v tomto případě ta silnice byla opravdu úplně prázdná) a pán vedle nás se vesele rozejde. Zachvátila mě panika. Měla jsem pocit, jako by jej mělo něco přejet, než jsem se vzpamatovala. A na dalším přechodu se situace znovu opakuje. To už se jen směju.

Kdybych needitovala článek o MDŽ, asi bych si ani nevzpomněla. Jen vím, že v knihách Dobrovský byla na vše sleva 20% a já to prošvihla... To mě štve asi nejvíc! No a co se nestalo? Přijdu domů, kde na mě čeká růže a sladkosti. To už jsem vůbec nechápala souvislosti. Vlastně to do teď moc nechápu. Co vím je, že ten den měl asi milión šest hodin (produktivních hodin pozn. redakce :D). A já je skoro všechny proseděla u počítače. Začínám chápat, v čem vlastně práce žurnalisty tkví... Pořád si ale myslím, že to byla dobrá volba, zkusit se vydat tímto směrem. :)

Jediný, co si z tohoto článku můžete odnýst, je NECHOĎTE NA ČERVENOU. :D Nebo se alespoň nenechejte chytit.