Právě piju jasmínovej čaj a divím se sama sobě. Jsem nějak moc psychicky vyrovnaná…. Za to asi může ta omamná vůně, na které tak ujíždím.

Ráno jsem vstala po nevídaně kvalitním spánku s úsměvem na tváři i na duši. Takhle dobře jsem se už opravdu dlouho nevyspala. Jako by tato skutečnost úplně zastínila to, co mě později toho dne čekalo. Snažila jsem se hodit do pohody a užít si ráno. Chtěla jsem vzít Chucka do parku – trošku si provětrat hlavu a odreagovat se. Nakonec se přidal i přítel, a tak jsem mohla přibalit zrcadlovku a zahájit terapii focením. Mimo to mě hodně překvapila Chuckova nálada. Většinou se ostatních psů hodně bojí a vyhýbá se jim. Dneska si úplně neuvěřitelně hrál s o trošku větší fenkou. Nemohla jsem vyjít z úžasu...

Poslední dobou mi strašně vadilo, jak málo času mám na focení. Úplně to dehonestovalo skutečnost, že konečně vlastním zrcadlovku! Celá ta radost byla ta tam, zastíněna povinnostmi do školy. A když jsem nebyla ve škole, starala jsem se o domácnost nebo jsem šla do práce. Pomalu jsem už ani neviděla ono pomyslné světlo na konci tohohle všeho. Proto mě překvapilo, jak moc jsem dneska byla v pohodě.

Po procházce jsem se chtěla dát tak nějak dohromady když v tom zazvonil zvonek… Většinou z toho nemám moc dobrý pocit, protože skoro nikdo neví, kde bydlím. Byla to paní pošťačka. A já jsem nemohla uvěřit tomu štěstí, jelikož jsem tušila, co mi nese. Dozvěděla jsem se o tuhém parfému z Lush cosmetics s vůní – a teď se podržte (nebo alespoň mě podržte :D) JASMÍNU! No já byla v sedmým nebi. Protože tohle je něco přesně pro mě. Jenže jak všichni jistě víme, Lush je jen v pražském Palladiu… Na eshopu parfém nebyl. Takže jsme vymyslely plán B. Holky mi jej koupí v Praze a pošlou poštou.

Přišlo mi až skoro dětinský, jakou mám z téhle pidi voňavé krabičky radost. Tak otvírám obálku nedočkavostí a všímám si, že holky mi přiložily i dopis. V tom mimo všech krásných srdečných přání o přežití semestru ve zdraví píší, že tenhle parfém byl poslední v celé prodejně. JO! Okamžitě přičichávám a nemůžu se odtrhnout.

Ale zpět k plánu dne. Jdu ze sebe udělat člověka a vyrážím do knihovny. Tam mám sraz s kamarádem, abychom se společně pokusily načerpat poslední vědomosti. Protože nás čekal pohovor na stáž v novinách. Něco si připomeneme, navzájem se uklidníme a vyrážíme. Před dveřmi potkáme dalších několik lidí. Nemyslela jsem si, že tam budeme sami. Ale že nás přijde šestkrát více, než kolik je volných míst, to jsem taky netušila. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se v sobě vydolovat poslední jiskru sebevědomí. Prostě uvidím co zmůžu.

Nevím, jestli to byl můj nejlepší výkon. Jak se znám za ty léta, líp bych to asi stejně nezvládla. Takže to prostě nechám osudu. Což je naprosto nový přístup. Mé staré já by se na místě zhroutilo a rozbrečelo. Nebo ještě líp – utekla bych dřív, než bych vůbec dostala slovo. A proto na sebe můžu být alespoň mírnější… Prostě se uvidí. Konečně je to za mnou. Odcházím z newsroomu spolu s kamarádkou, kterou znám spíš jen od vidění. Vždy chodí úplně skvěle oblíkaná a její instagram je prostě něco! Najednou si začínáme strašně moc rozumět a obě si to uvědomujeme. Takže si ze dneška odnáším alespoň tuhle novou zkušenost. Zase znám dalšího super člověka, který mě inspiruje… Začínám pomalu věřit tvrzení, že je člověk odrazem lidí, se kterými se řátelí. Čím více se kolem mě takovýchto inspirativních lidí vyskytuje, tím větší mám pocit osobního růstu. 

Je třeba si z každého dne odnést něco pozitivního. Aby to tady stálo za to!