Tento týden jsem asi v největším časovém pressu za celý svůj život. Podobné situace jsem už zažila, ale většinou zafungoval můj time management a vše běželo jako na drátkách. Teď je ale všechno jinak. Ocitla jsem se v naprostém chaosu, a to je teprve úterý!!! Mám pocit, že jsem nestihla absolutně nic. To co jsem stihla je tak nějak napůl odvedená práce. (A to nemám ráda.) Ale můj mozek s takovým velkým spánkovým deficitem prostě asi není schopný lépe fungovat. Tak si poj'dme spolu zanaříkat...

Všechno to začalo zhroucením mého imunitního systému. Asi nevydržel ten nápor vitamínů, který se na něj, na chudáka, valil ze všech stran. Chtěla jsem předejít nějaké otravné vyčerpávající nemoci. Hádám, že se mi to asi úplně nepovedlo. Co vypadalo jeden den jako jednoduchá rýmečka, se druhý den transformovalo do chřipkovo-angínového monstra. Nic jsem neslyšela, nemohla jesm mluvit a motala se mi hlava. Prostě mě to vyřadilo z provozu. Abych se dlouho nerozkecávala o tom jakej sem chudáček - prostě byl z toho průser! Jako vysokoškolák nemám ten luxus zkoušet se uzdravit ani být nemocná, pokud mám nastavený nějaký časový plán. Ten se díky tomu zhroutil jako domeček z karet.

V neděli jsem dostala nabídku po milionu let vyrazit do kina. Tak si říkám, že v rámci obnovy své produktivity bych měla na chvíli vypnout. Už odpoledne jsem se těšila na popcorn... :D
Film začal a já nedokázala myslet na nic jinýho než na věci, které mě ještě čekají. Vypočítávala jsem si, jestli vůbec stihnu všechno, co mám. Najednou jsem se propadla do totální deprese, což je na mě dost neobvyklé, jelikož je mi většinou buď všechno jedno a nebo se snažím být pozitivní a vidět v tom nějaký dlouhodobý přínos.

Chtělo se mi brečet. Strašně moc jsem se chtěla zabalit do peřin a naříkat nad tím, jak málo mám času a o kolik míň síly. Ale zjistila jsem, že na na realizaci svojí frustrace mám čas až tak ve středu. Nebo nejlépe další týden. Protože další týden zní vždycky stejně dobře jako "udělám to zítra". Přemýšlím, jestli je tohle celou náplní studia vysoké školy - určovat si priority a všechno dělat jen tak kvalitní, jak stíhám. Už se nemůžu dočkat, až si na chvíli vydechnu. Jen nemám páru kdy to bude...  A stejně jako nestíhám čas pro sebe, nestíhám čas na svoje blízké. A přátele... Spousta z nich na výšku nikdy nechodila, a proto si myslí, že se ze mě stal ignorant, co už nestojí o jejich přítomnost. Nebo takový mám aspoň dojem ze všech konverzací. Pořád se jen všem omlouvám, že ten čas vážně nemám a zároveň doufám, že to pochopí. Snažím se jim vysvětlit, co všechno mám před sebou... Ne vždy se to setkává s úspěchem.  A to ve mě vzbuzuje ještě větší pocit bezmoci.

Nejlepší je se v takové situaci podívat, jak provokativně spokojeně vypadá můj pes, a jak ráda bych si to s ním vyměnila!

Nejraději bych se zavřela před celým světem aspoň na jeden den. Jenže pokud se už stane onen vzácný okamžik, kdy mám hotovo všechno do školy, je tady další obrovská množina činností s názvem domácnost. Protože já bych ideálně ve svým snovým světě měla stíhat všechno uklízet, dostatečně se věnovat příteli, brát psa na minimálně jednu dlouhou procházku denně (teď to stíhám tak ob den, či ob dva), vařit si kvalitní jídlo, chtěla bych cvičit každý ráno, mít dostatek času na proces "proměnění se v reprezentativní osobu", abych si nemusela na veřejnosti připdat jako totální troska a k tomu všemu ještě psát dostatek článků sem, do studentských novin, do předmětů ve škole a stíhat ostatní četbu, seminárky, prezentace, úkoly, position papery... K tomu bych chtěla jít někdy fotit jen tak, taky bych ráda některé ráno spala dýl nebo šla spát v normální dobu. A ještě přidám, že jako totální luxus bych si chtěla někdy jen tak číst a nemuselo by to souviset se školou. Zapomněla jsem ještě na praní...

Třeba teď absolutně netuším, jak budu realizovat nákup dárků. Což mě přivádí k myšlence, že výčet všech činností, které chci stíhat, by se daly zformulovat do "dopisu Ježíškovi". Realizace mých plánů je asi stejně pravděpodobná, jako tvrzení že na něj dostanu odpověď. Naivně bych mohla doufat v jeden jediný takový den. Aspoň bych si připadala jeden den schopně. I kdybych stihla tohle všechno, stejně bych si vymyslela něco dalšího, protože já na sebe vůbec nemám přehnaný nároky. Celkově mi přijde, že tyhle nároky nějak vyplynuly z životního stylu, jaký teď žiju. Ano, chtěla jsem bydlet v bytě s přítelem a ne na koleji. Chtěla jsem si sebou vzít psa, protože snad ani jiná možnost nebyla.  Ale asi nikdo nemohl tušit, co to všechno bude znamenat.