my favourite article

20:12

Celou Domčinu tvorbu si prohlédněte zde.

Nedávno jsem měla odevzdávat rozhovor do jednoho předmětu ve škole. Tak jsem si to ulehčila, vyzpovídala jednu z mých nejbližších kamarádek a zároveň nejzajímavějších lidí co znám. Výsledek našeho klábosení jsem si zamilovala. Celkově byl celý proces tvorby strašně příjemný a inspirativní. Ještě doma jsem si živě představovala celou situaci, která mně naplňovala hřejivým pocitem. Je ale jedna věc, která mě na našem přátelství desně mrzí. Skutečnost, že společně strávený čas ubíhá tak neúprosně rychle. Domča je prostě jedna z těch lidí, se kterými strávíte půl dne, ale připadá vám to jako deset minut. A připadá vám to hodně nefér. :D

.....

Jak jsi přišla zrovna k focení?

Začalo to asi v mých deseti letech, kdy mi rodiče koupili Olympus Mju. A tak jsem fotila všechno. Celou rodinu, medvídky a tetinu svatbu – z celého filmu vyšla jediná fotka (směje se). Pak jsem dostala další foťák, tentokrát zrcadlovku. To mi bylo kolem čtrnácti let. Měla jsem ji neustále u sebe, abych mohla fotit momentky, třeba někde venku s kamarády... Potom jsem si pořídila foťák o řadu vyšší – Canon 600D.Začala jsem fotit pro mě nevšední věci jako například dovolené.

Pak to šlo samo. Seznámila jsem se se svým nynějším přítelem (taky fotografem pozn. redakce), prošla jsem si modelingem a teď se focení věnuji čím dál víc. Z koníčku se stala vášeň a doufám, že i možné povolání.

Takže jsi k focení přišla sama?

Určitě sama. Můj děda sice hodně fotil, ale tím jsem nebyla nijak ovlivněna. Mě bavilo fotky vytvářet, ani nevím, kdy přišel zásadní zlom a stalo se z toho něco víc.

Byla jsi modelkou. Co tě přimělo postavit se na druhou stranu fotoaparátu?

K maturitě jsem dostala dárek v podobě focení u jedné fotografky a tady to asi začalo. Hrozně se mi líbil proces focení se vším všudy. S vizážistkou v profesionálním ateliéru. Pak vznikne fotka, na které se člověk pomalu sám nepozná. Líbí se mi ta tvárnost fotografie.

Asi o rok později mě kontaktovala skautka z modelingové agentury. Absolvovala jsem několik focení. Vyzdvihla bych asi jedno konkrétní odehrávající se v polské Lebě. Tam mě právě zaujala pozice fotografa více než kdy dříve. Později jsem modeling „pověsila na hřebík“ hlavně z časových důvodů, ale focení mě drželo stále. Začala jsem fotit svoje kamarádky, od toho se to pomalu odvíjelo.

Co tě na této práci tenkrát zaujalo?

Jak kreativní ta práce je a co s ní všechno souvisí. Fotograf má možnost si hledat úžasné, klidně i zahraniční lokace – tudíž cestuje a poznává nová místa, nové lidi… A takhle to nefunguje jen u módních fotografií.

Práci s lokálními umělci se nebráním, fotila jsem například kolekci pro Anouk de Poulain.

Co už jsi nafotila a považuješ jako zásadní pro tvoji tvorbu?

Takový ten pocit, že se mi něco vážně povedlo, bylo když jsem fotila svého bývalého spolužáka Jonáše, shodou okolností ze Supermoda managementu (modelingová agentura). Díky našemu přátelství byla při focení naprosto skvělá atmosféra. Na základě těchto fotek mi po zveřejnění přišla velmi pozitivní reakce od osoby, jejíž fotografickou práci obdivuji.

Dále jsem nafotila kolekci šatů pro Anouk de Poulain a módní kolekci značky Rebelion – oba návrháři pochází z Brna, takže to byl pro mě krok kupředu díky spolupráci s někým na takové úrovni.

Mám také spoustu fotek, které se mi líbí, ale nemají žádný účel. Jsou buď pocitové nebo výtvarné.

Fotila jsi kolekce návrhářů z Brna. Cítíš k Brnu nějaký patriotismus nebo proč tvoříš právě zde?

Určitě bych chtěla spolupracovat i dále se značkami z Brna. Ať už designérskými, módními nebo fotit cokoliv inspirativního. Ocením jakoukoliv spolupráci s lokálními umělci. Brno mám ráda. Naše fotografická scéna má centrum především v Praze. Tam je zároveň hodně nabídek, příležitostí, ale také hodně fotografů a tudíž velká konkurence. Z toho důvodu je Brno možná vhodnější a značky zde jsou méně „okoukané“.

Jak bys zhodnotila Českou fotografickou scénu?

Těžko říct. Působí zde spousta dobrých fotografů, hlavně v oděvním odvětví. Sleduju například Lukáše Dvořáka, který ale v Česku fotí minimálně. Skvělý je také Matúš Tóth, který fotí pro Elle magazín. Dále sleduji tvorbu začínajících fotografů. Tato nová generace umělců má svěží a neotřelé nápady.

Kromě špičkových fotografů je zde ale bohužel hodně lidí, kterým podle mně nálepka fotograf moc nepřísluší. I když každý by měl dělat to, co ho baví a naplňuje.

Co bys chtěla tvořit v budoucnu?

Nedávno jsem o tom přemýšlela. Kdybych si mohla vybrat, tak bych fotila editoriály do módních časopisů se zahraničními značkami a světovými modelkami. Vypracovat se na co nejvyšší úroveň. Také by mě naplňovalo tvořit třeba pro National Geographic. Podívat se do míst, která jsou člověkem naprosto netknutá. Fotit v přírodě, divočině…

Fotíš nebo plánuješ fotit v blízké době nějaký zásadní projekt?

Plánuju začít fotit sérii černobílých portrétů na černém pozadí za využití denního světla. Právě domlouvám spolupráci s vizážistkou. Pak už stačí jen najít zajímavé tváře jako ulité pro tento koncept. Pokud se mi tohle podaří, soubor chci posunout co nejdál. Aby o tom věděli ti správní lidé. Protože v povolání jako je tohle se dost odvíjí od kontaktů a známostí. Můžu fotit sebelíp, ale to bohužel není všechno, pokud má práce není dostatečně viditelná.

Pokud tuto sérii zamýšlíš fotit pomocí denního světla, můžeme si to přeložit, jako že ráda fotíš portréty přirozeně?

Denní světlo mi přijde nejlepší a nejpřirozenější, rozhodně je i měkčí. Záleží kdy a co člověk fotí. Chtěla bych pomocí něj vyzdvihnout právě onu lidskou přirozenost. S ateliérovými světly také pracuji, ale u tohoto projektu cítím, že to není to, co bych chtěla.

Proč by tvoje série měla být černobílá, barevné fotky tě neoslovují?

V téhle sérii mi jde právě o výraz a emoci, černobílý portrét zachycuje lépe výraz, protože černá a bílá podle mě lépe zvýrazní strukturu a linie. Celkově toho hodně zobrazuje jinak než fotka barevná. U téhle série pro mě ani pro diváka není důležité, jaké má fotka ve skutečnosti barvy. Díky tomu se můžeme více zaměřit na člověka jako takového.

Barevné fotky určitě neodsuzuji. Věřím, že v některých situacích je barva dokonce více vhodná než jen černá a bílá. Některé fotky tu bravu prostě vyžadují. Pak dostanou úplně nový rozměr.

Osoba, kterou chci fotit, musí mít charisma. Musí z ní něco zvláštního vyzařovat. Pokud tohle klapne, pak vždy vznikne něco úžasného.

Co tě inspiruje při tvorbě?

Chtěla bych mít daleko více času inspiraci někde hledat, ať už v magazínech, na výstavách nebo v literatuře. Cítím se inspirována svým momentálním stavem. Mám období, kdy chci fotit něco jiného než to předešlé. Jednou je to krajina, příroda, potom zase obličej, charisma.

Hodně se odvíjí od toho, jak člověk vypadá. Nechci, aby to vyznělo špatně či povrchně, ale nerada fotím lidi, kteří se mi nelíbí. Zkrátka mi nepadnou do oka. Osoba, kterou chci fotit, musí mít charisma. Musí z ní něco zvláštního vyzařovat. Pokud tohle klapne, pak vždy vznikne něco úžasného. A opravdu nemluvím o modelkách, či lidech „prefabrikovaných“ k focení.

Je něco, co ve své tvorbě primárně hledáš nebo chceš zobrazit?

Zatím se všechno odvíjelo od mého stavu a situace. Jak jsem řekla, chtěla bych si začít dělat více času přemýšlet o fotkách i dopředu. Bylo by fajn mít jasnou představu už předem. Dostat se do tohoto stadia ale chvíli trvá. Vždy mám prvotní nápad, který se pak přemění v něco trošku odlišného.

Řekla bych, že mě hodně ovlivnila i škola. Požaduje fotky informativní a ne umělecké. Nemůžu si fotky stylizovat, hledat si lokace… Tu fotku prakticky já netvořím, jen fotím, co vidím. Snažím se zachytit to nejlepší v rámci možností.

Chtěla bys studovat něco jiného, kdyby jsi věděla, že se budeš věnovat focení tak intenzivně?

Když jsem ukončila první čtyři roky osmiletého gymnázia a měla jsem jít do prvního ročníku, ptal se mě můj děda, jestli nechci na střední školu zaměřenou na studium fotografie. Tenkrát jsem chtěla zůstat se svými kamarády. A taky jsem měla v plánu jít na vysokou školu. Možná bych toho mohla litovat, ale asi jsem ráda tam, kde jsem teď. Všechno, co o focení vím, jsem si zjistila a naučila se svépomocí. Hodně jsem se toho okoukala také od mého přítele.

Fotila jsi fotky pro brněnské značky, přemýšlela jsi někdy třeba o focení svateb, oslav apod. jako náplň povolání?

Svatby bych fotit určitě nechtěla - zatím. Ale co by mě bavilo jsou reportáže. Klidně bych vyfotila nějaké zajímavé události, nejlépe lákavé i vizuálně. Události, kde je na co se dívat. Uvedu třeba pražský fashion week, Design blok.

Kdybych se někdy v budoucnu dostala k focení komerčních zakázek, určitě bych si ale chtěla zachovat tvůrčí volnost, abych si do svojí tvorby mohla i nadále přenést určitý rukopis, díky kterému by byla moje práce identifikovatelná. Nechtěla bych být svázána přesnými „rozkazy“. Taková práce by mě mohla jen stěží bavit a naplňovat. Opravdu doufám, že budu jednou moci fotit to, co chci a zároveň se tím i živit.