Možná jsem našla cestu, ale rozhodně nemůžu najít začátek článku...

Poslední rok v mém životě hodně změnil. O tom jsem tady vykládala už dost. Jen mi pořád nejde do hlavy pár věcí. Není to ani rok, co jsem si koupila svůj první foťák. A teď bych bez něj nedokázala žít. Stejně tak bych nedokázala žít jinak, než jak žiju teď. To všechno se vykrystalizovalo za pouhý a necelý rok? A co jsem dělala před tím? :D

Před tím jsem neustále plnila přání ostatních a tak nějak se plácala na jednom místě. Měla jsem vždycky hodně zájmů. Proto jsem asi nikdy nevěděla, kterým směrem jít. Od ježdění na koích, přes malování, tanec, pečení, po pletení oblečků na psa. :D I když jsem toho dělala dost a taky mě to bavilo, nic z toho jsem nebrala nikdy vážně. Vážně ve smyslu - jo, tím se chci živit. Ale není to jen o povolání. Pořád jsem byla svázaná názorem ostatních i v jiných oblastech. Bála jsem se někomu odporovat. Mít jiné hodnoty než lidi, na kterých mi záleželo. Asi se teď nechci úplně pouštět do úvah, jestli bych vším tímhle neměla procházet dřív než na střední, zejména ve třeťáku a čtvr'táku. Ono to tak prostě bylo. I díky tomu tlaku volby vysoké, aneb teď si vyber čím budeš po zbytek života.

Jedna věc spojovala všechny události v mém životě jako ona pomyslná červená nit. Nejistota. Bála jsem se mluvit na víc lidí, bála jsem se dělat, co mě baví. Pořád jsem hleděla na to, jak vypadám v očích jiných lidí. To je asi u dospívajících lidí normální. Ale řekla bych, že u člověka s tak intenzivními prožitky, jako jsem já, bylo tohle skoro až na hranici paniky. A teď se za to docela slušně biju do hlavy. :D Když si představím, jak jsem si třeba koupila něco na sebe a bála se to nosit do školy, protože je to jiné. Achjo...

Ale jestli ve mě byla jedna věc ještě víc zakořeněná než nejistota, byla to vždycky móda, design, celkově estetika. Vždycky mě strašně naplňoval pouhý pohled. Do časopisů - na ten vymyšlený, krásný a nereálný svět. Byla jsem snílek. Představovala jsem si, jak by vypadal můj šatník "až budu velká". A všechny tyto sny se mnou rostly a vyvíjely se. Jako malá jsem chtěla být módní návrhářka (nečekaně). S postupem času přišel můj první blog (doufám, že neexistuje spolu s dalšími asi pěti) a můj první výtisk časopisu Elle. Vždycky jsem váhala, jestli tu stovku za to utratit nebo ne. Jak jsem si ho jednou pořídila, nemohla jsem přestat. Byla to závislost. A tak jsem asi šest let poctivě sbírala čislo za číslem. S tím se zrodila taky idea být redaktorkou něčeho podobného. Nebo aspoň psát, ale teď už "vážně".

Spolu s Elle jsem sledovala několik (přelož jako nezdravě moc) módních blogů. A snila o životě blogerek. I když se leccos změnilo - Elle už nečtu a nechci být stejnou blogerkou, jako většina. Celkově nálepky moc neuznávám - blogerka, vegetariánka, hubeňour, co já vím... (O tom vegetariánství zase jindy.)

Proč tohle vůbec píšu? Věřím, že je venku spousta lidí, kteří váhají. Kteří ještě nebyli schopní odvážit se a skočit do svého vysněného světa. Já jsem taky nikam neskákala. Pěkně v soukromí si tady tutlám tenhle blog už skoro rok. Zkouším si to. Kdybych tohle neudělala a zveřejnila ho hned, asi bych si nebyla takhle jistá a nestála si za tím tak pevně.

Takže znovu, proč tohle píšu? Protože se ze mě stal konečně člověk autentický sám k sobě. Nic není ještě dokonalé, ale já to tak ani nechci. Našla jsem svůj styl - v životě, módě, psaní, škole... Zredukovala jsem počet věcí kolem mně a věcí, co putují do mně. Teď upřednostňuji kvalitu nad kvantitou. A taky, mimochodem, jsem si udělala RADOST. Jako opravdu velkou radost. Asi větší, než můžu popsat. Ale nechci tomu říkat splněný sen, protože nemám ráda materialismus tohohle typu. Ani bych se nechtěla s ničím vytahovat. Jen jsem si nikdy nemyslela,  že by bylo tohle všechno možné. Takže, koupila jsem si Macbook a zrcadlovku TADÁÁ. (A za svoje.) Ne že bych potřebovala Apple kvůli značčce, ale kvalita jejich produktů je neoddiskutovatelná. A tak tady s nikým diskutovat nebudu. :D Prostě tohle si myslím a tomu věřím. V případě zrcadlovky bych si možná o splněným snu hovořit dovolila. A tak si to teda taky dovoluju (haha). Spolu s tím je splněnej sen teď celej můj život. A já se těším, co dalšího přinese <3


Ještě přikládám video člověka, jehož videa jsou pro mě inspirací. I když na jeho konci uveřejňuje svoji kolekci šperků, vím, že tohle video by vzniklo i tak. Protože tenhle člověk je ve svýc videích neuvěřitelně autentický. I když si někdo může myslet, že jsem naivka. Tak já jí raději budu, aby mi věci jako tyhle přinášely potěšení. :)