Ale zpět ke dnešku. Ráno jsem si trošku přispala a probudil mě až telefonát od táty ohledně toho, kdy se uvidíme. Na snídani jsem měla misku plnou ovoce. Jednak je horko a taky ty věčný kaše, jogurty s musli a podobně už mě zase tak neba. Navíc pokud můžu jako dnes mít jedné misce mango, maliny a jahody skoro úplně černý (z trhu a výborný), jsem ten nejšťastnější člověk. Pak jsem vyrazila se svým pidi jackrusslem do parku, aby se taky trošku proběhl než bude úplně horko. Neskutečně mě baví jeho radost z každýho hozenýho kusu dřeva :D. Pak hurá na vlak zpět do města, odkud pocházím... Chtěla jsem to vzít pěšky na nádraží - přece jen jsem mladá a nemusím utrácet za tramvaj. To bych asi nebyla já, abych zase nenechala doma peněženku (problémy lidí, co často mění tašky).

Když jsem přijela na místo, uvědomila jsem si, jak dlouho jsem vlastně nebyla pořádně ve městě a jak mi připadá vzdálené ( i přes 20 let života v něm). Už jsem víc doma v Brně, ale zvláštní je, že mi to vůbec nevadí. A to se mému řekněme staršímu já úplně nepodobá :D. Jela jsem za přítelem k nim domů, kam měl přijet i můj taťka, abychom si udělali fajn den.


Na místě, jako tohle, se asi nejde mít špatně. Tak jsem se mohla opalovat a střídavě koupat, protože jsem na sluníčku nevydržela dýl jak 15 minut. Nejsem takovej ten smažící se typ holky. A taky se snadno spálím. Takže první radost byla z možného opálení (aka přestanu vypadat jako mrtvola). V mezičase jsem si udělala to nejlepší studený kafe ever (a nechápu, že úplně sama), + půjčila si z knihovny další super knížku od mého oblíbeného autora Kena Folletta - Na věky věků. A jelikož má 923 stran, tak ten název sedí...