Chtěla jsem přidat článek s receptem nebo cokoliv konečně jinýho, než popis jednoho z mých dnů (v tomto případě více dní dohromady). Ale situace se jako vždy změnila... Snažím se vydělat si na foťák a to co nejdřív. A k tomu samozřejmě patří brigády a spoustu času takhle stráveného. A protože to zřejmě jinak nešlo, byla jsem teď v práci asi týden v kuse. 

Není to nijak extra náročná práce, ale určitě je vysilující do ní chodit tolikrát týdně. Přijde mi, že jsem plynule z toho školního chaosu přešla do tohohle. A taky bych ráda měla volno dýl, než jeden den. Protože takhle buď brzy vstanu a přijedu s trochou štěstí ve hodiny odpoledne (pak vyvenčím psa, hodím sprchu a je pomalu osm hodin!) nebo zase ve dvě utíkám na autobus a přijedu v deset večer. Ať tak či tak, moc času mi nezbývá... Rozhodně jsem si nestihla ani uvařit něco, co by bylo tohoto blogu hodno. Přiznám se, že pár receptů už testuji, ale pořád to není ono.

Tahle fotka je ze dne, kdy mě po práci vyzvedla Domča a udělaly jsme si trošku fajn odpoledne. Kafe moc nepiju a tak vždycky uvítám další přírůstek do sbírky mých čajových příchutí (ona to není sbírka, jen mám moc čajů). Z čeho mám ale opravdu velkou radost je korektor od INGLOTU. Navíc se skvělým konceptem: vyberete si co chcete a naskládáte to do libovolně velké krabičky. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli zvolit pleťový nebo zelený korektor, protože mám občas hodně červená místa na obličeji a tak bylo tohle právě to nejlepší řešení.

Vždy jsem byla přesně ten člověk, co má radost z maličkých pro někoho úplně nepodstatných věcí. Ne že by kvalitní kosmetika byla maličkost :D. Jde spíš o to co člověk všeobecně vyhledává. Můj celkový dojem ze dne se skládá z maličkých kousků. Když se na mě někdo usměje, doma je uklizeno, stihnu vše co chci... 

Jedno ráno jsem se dobře vyspala a chtěla jsem vzít Chucka (psíka) do parku, aby se proběhl. Takhle ráno tam není moc lidí ani psů, což je pro mě ideální stav. Po nějaké době házení klacíků jsem zahlédla kousek od nás psa s jeho pánem. A Chuck ho chtěl pozdravit. Ani nevím jak, ale vyvinul se z toho asi půlhodinový rozhovor :D Člověk by si byl řekl, co já mám společného s takovým starším pánem (myslím, že už v důchodu, ale byl rozhodně plný životní energie). Začal mi vyprávět jak pěstuje rajčata, protože vaří pro celou rodinu včetně vnoučat domácí kečup, jehož recept se předává po generace v jejich rodině. Přišlo mi to naprosto fascinující. Mám chuť to taky zkusit! Pak jsem se omluvila, že už musím jít, protože mě čeká práce. Tak se divil, že pracuji i ve státní svátek. 

Pro někoho den jako každý jiný, pro mě ne. No a tenhle článek píši z postele. Jednak mám dnes poprvé za dlouhou dobu volný den a taky jsem chytila něco jako počínající angínu - zákon schválnosti. Tak jen doufám, že dnes stihnu dělat něco hodnotnějšího. Mimochodem jak moc super je moje povlečení? :D