Dnešní ráno jsem se vzbudila už v pět a dokonce i vyspaná. Co budu dělat? Projíždění instagramu na mobilu mě neuspalo ani neuspokojilo a tak jsem chtěla pustit Chucka na chvíli ven. To jsem ale nevěděla, jaká krása na mě venku čeká. Začalo se rozednívat a já jsem mohla sledovat kouzelný východ slunce nad kopcem. A tak jsem seděla na zahradě při východu slunce, kolem mě pobíhaly čtyři malé nožky s ještě titěrnějším tělíčkem a nejroztomilejším kukučem, a tak nějak si užívám toho, že prostě sedím a jsem. Stav, který jsem nezažila už delší dobu. Pokud jsem v Brně, pořád něco uklízím, vymýšlím, zkrátka mám vždy nějakou činnost. 

Zamyslela jsem se nad tím, jak jsem vlastně vděčná, že tohle můžu vidět, prožívat, ale hlavně být si toho všeho naprosto vědomá. Toho jak se mám dobře. Sedím tady na zahradě (u svýho nejlepšího kamaráda a přítele v jednom!) jako naprosto zdravej člověk, mám všechny ruce, nohy, i když ještě nevydělám na všechno, sama si řídím svůj den, v zemi, kde můžu studovat, netrpím hladem ani žízní... Prostě v tenhle moment je všechno tak, jak má. :) Užívám si jednoduchosti bytí. Ne, protože v jednoduchosti je krása ( i když to taky). Spíš proto, že pro mě je v jednoduchosti hlavně smysl. Čím dál víc objevuju ve všech oblastech života, že jsem minimalista nebo minimálně optimalista. Už od malička mě děsila představa, že bych měla strašně moc peněz nebo strašně moc věcí (věřte - nevěřte :D). Jediné, čeho chci mít hodně, jsou momenty jako tyhle. Chci mít nekonečně zážitků, prožitků, vzpomínek...

Ne vždycky je všechno na naší cestě životem příjemné a pozitivní. Ale neustále více vidím, jak jsou temnější momenty moc potřeba k tomu, abychom dokázali užívat chvil, kdy je nám dobře. Všechny prohry člověka formují a posouvají (strašný klišé co?). Ještě jsem za svůj život nestihla nic moc dokázat, ale konečně cítím, že jsem ráda za to, kdo jsem a kde jsem. Že jdu správnou cestou a řídím se těmi správnými hodnotami. Že se obklopuji těmi správnými lidmi. Je dobrý si to minimálně jednou za čas uvědomit. Jestli je tomu tak skutečně je... 

Tímto bych chtěla začít novou rubriku "brunch with eli", kde budu pravidelně nepravidelně trošičku filozofovat. A kde možná schválně něco nakousnu a nedopovím, aby si to pak každý dotvořil sám.