Minulý článek byl docela dost negativní (mírně řečeno). Má to svůj význam. Teď mi například připomene, co všechno jsem dělala špatně a taky to, že takové dny, týdny a období prostě v životě člověka nastanou. Je dobře svůj život nějakým způsobem reflektovat a učit se z minulosti. Teď mi celá ta moje ponurá vlna přijde naprosto vzdálená, ale bude čas, kdy tomu tak nebude. Proto jsem zesumarizovala pár věcí, díky kterým jsem se dostala zpátky "na koně".

Asi nejde najít univerzální návod, jde spíš o změnu myšlení, ale některé činnosti přinutí člověka odvrátit pozornost od negativních myšlenek a v tom je ten klíč. Proto by si každý měl najít "to svoje" a u toho začít. Pro mě to bylo:

1) Vykročit ze své denní rutiny

To je asi ze všeho nejpodstatnější, aby člověk získal odstup a mohl se vůbec zamyslet co dál. Prostě se jen tak seberete a jdete se projít do parku, podívat po obchodech, do knihkupectví, na kafe, se psem, udělat si čas pro sebe a namazat na sebe všechno co je po ruce :D... Jde o to trošku se rozptýlit a uvědomit si, že je vlastně blbost tak negativně přemýšlet.

2) Terapie prací

Zahrnuje věci jako uklízení, opravení něčeho, co už delší dobu nefunguje atd. Činnost, po které vidíte okamžitý výsledek. Právě ten přinese pocit zadostiučinění. Já osobně miluju sledovat videa na youtube, kde designéři přetvářejí lidem domy v umělecká díla. Takže když uklidím, občas sedím v dané místnosti a jen přemýšlím, co bych mohla udělat lépe, přemístit jinam, uklidit, dát pryč, celkově zlepšit a zpříjemnit ten prostor. Jde o maličkosti, ale i takhle malá změna člověka potěší. Když jsem se nastěhovala do svého nynějšího bytu, vše mi připadalo prázdné. Začala jsem tedy všude (doslova) dávat jakékoliv předměty dekoračního typu, abych se té představy zbavila. Teď mám zase spíš pocit, že pro každou věc hledám místo, kde nejlépe vynikne a zároveň toho nebude moc u sebe. Snažím se z našeho bytu vyždímat maximum jeho možností. Pořád se inspiruji a přemýšlím, co kam ještě dát a co naopak ubrat.

3) Terapie jídlem

Všechny body jsou subjektivní, tento nevyjímaje. Ne každý rád vaří. Ale já ano. Beru to jako součást starostlivosti o své tělo. Největší radost mám z jídel, která jsou chutná a zároveň co nejzdravější. Což se v mnoha případech vylučuje :D. Chce to ale určitou dávku motivace nesáhnout jednoduše po chipsech nebo jiných nesmyslech. Stejně tak je důležité se neustále inspirovat a zkoušet nové chutě. Cokoliv tvořit. Protože s plným talířem (následně žaludkem :D) chutného a barevného jídla nemůže být člověk přece ani trochu smutný.

4) Terapie radostí

Zní to dost lacině, zahnat negativní myšlenky tím, že si udělám něčím radost. To něco nemusí být vždy hmotné. Ale proč by taky čas od času nemohlo. To ponechám na vlastním uvážení každého. Největší radost jsem tento měsíc měla hned  několika věcí a tak jsem se za ně i odměnila. Jednak jsem nevěřila, že budu schopná dostát svým slovům, najít si práci a ještě k tomu v ní komunikovat s cizími lidmi. Když nad tím člověk tolik nepřemýšlí a prostě to udělá, je sám velice mile překvapen. Každý, kdo mě zná pořádně ví, jak velký vnitřní boj to pro mě byl. A na to navazuje i druhá věc. V rámci úkolu do školy jsem šla a oslovila naprosto cizí lidi s anketní otázkou. Před pár týdny bych pomyšlením na tuto skutečnost cítila minimálně velikou žaludeční nevolnost. :D

A proto sem vytáhla velké zbraně. Slíbila jsem si, že když půjdu a tu anketu udělám, koupím si za to novou kuchařku. Dvojitá výhra = dvojitá radost.

5) Terapie samotou

Dříve jsem mívala problém být doma sama delší dobu. Mívalo to na mě celkem depresivní účinky. Neuměla jsem prostě být sama. A tak mi tu celý den hrály videa z youtube, playlisty ze spotify nebo televize. Na hudbě není nic špatného, ale teď dokážu docenit i krásu ticha. Díky tomu, že jsem na sobě v poslední době pracovala a snažila jsem se svůj život někam posunout, stala jsem se daleko vyrovnanější, klidnější a spokojenější osobností. 

6) Terapie poznáním

Můj život neustále protkávají okolnosti, které se mě snaží vykolejit a v minulosti se jim to i dařilo. Vzpomínám si, jaký chaos jsem měla ve všem, co jsem cítila a jak jsem nahlížela na svět. I když jsou tyto skutečnosti něčím, co si asi jen tak každý nezažil, je stále spousta lidí, co je na tom hůř. A já jsem nikdy nebyla člověk, co by se vymlouval. Prostě jsem to brala jak to je, jen jsem se nedokázala úplně vymanit z toho vlivu na moji psychickou stránku. Po přečtení několika knih zabývajících se psychologií, sebepoznáním a uměním života mi najednou došlo, že prakticky všechny hlásají to samé. Jen z jiného úhlu pohledu. 

Díky nově nabytým vědomostem jsem se dostala tam, kde jsem dnes. I když připouštím, že je to proces a vím, že zase bude období, kdy nebudu mít chuť do života, můžu tvrdit jedno. Ještě nikdy jsem ve svém životě a v tom kam směřuju nebyla tak daleko jako dnes. A zítra budu zase dál. Ještě nikdy jsem si za tím tak pevně nestála a jsem odhodlaná si to už nenechat vzít.

Člověk, který od malička vyrůstal v klidném a vyrovnaném prostředí jen těžko docení, jak dlouho to trvá, než se takovým stane někdo, kdo si vlastně na všechno musí tak nějak přijít sám. I já mám konečně  pocit, že jsem kus cesty urazila, vím kterým směrem se dál ubírat a vím, že tohle všechno je součást procesu. Proto předcházejících pět bodů slouží jen jako vodítko. To hlavní musí každý objevit sám.