Přemýšlím, jak je to dlouho, co jsem si pořídila foťák... Bylo to v únoru.
Vzpomínám si, jakou jsem měla radost. Ten den jsem fotila snad všechno kolem sebe, Ale ty fotky nevypadaly jak bych si přála. Nezobrazovaly to, co jsem viděla ani to, co mělo být z fotky patrné. Na instagramu sleduji spoustu lidí s překrásnými fotkami. Vždy mě fascinovalo jak dokáží fotit tak dokonalé fotky. Protože moje tak nevypadaly ani omylem. Ať jsem se snažila sebevíc. Jsem jedním z těch lidí, kteří na sebe kladou příliš velké nároky a chtějí všechno hned. Začala sem být zklamaná a říkala jsem si: ještě že jsem si nekoupila nějaký extra drahý super foťák, když neumím fotit. Což je po dvou měsících naprosto přirozené :D

V rámci školního semináře, kde fotíme, jsme měli dvě praktické hodiny focení venku. První na super škaredým vlakovým nádraží, které připomínalo víc režim před rokem 89 než to co by mělo. Ale i tak dokázala spousta lidí udělat překrásné fotky. Kromě mě... Byla jsem zmrzlá, naštvaná, bez inspirace a zklamaná. Druhá hodina se uskutečnila u Petrova v takovém trošku klišé parku (Denisových sadech). Nicméně je to malebné přírodní prostředí s výhledem na Brno a život v něm. Celkem nechápu jak, ale když jsem přišla domů, zjistila jsem že mám celkem použitelné fotky. A že se mi líbí. Pořád mi to připadá jako neskutečná náhoda. Nejlepší na tom všem je, že ze všech pohledů, které jsem pro jistotu tak tisíckrát opakovala, je vždy nejlepší ten první snímek. Když fotím jídlo nebo se pokouším o flat lay foto, vždycky až po chvíli přijdu na to, co za úhle a rozmístění se mi vlastně líbí nejlépe. A teď jsem jako opakovaně vyfotila něco na první dobrou? NE-CHÁ-PU! Rozhodně to nejsou dokonalé fotky, ale aspoň už vidím, že ta moje snaha a záliba někam vede. A že trpělivost se vyplácí :)