Krásný sobotní den. Probouzím se nezvykle brzy, v hlavě mi ještě doznívá včerejší večer. A právě o tom bych vám chtěla povědět.

Děkuju najúžasnější Zuzce za nejvíc super snídani! 🎂

Včerejší den byl hodně podobný těm ostatním. Ráno jsem skoro zaspala (to se až tak běžně nestává, naštěstí) a vstala jsem celkem pozdě na seminář ve škole. Tam jsem zase konečně potkala všechny po praxích a prázdninách. Necítila jsem se nijak zvláštně, i když jsem si pátek moc užívala. Poslední roky jsme u nás v rodině narozeniny neslavili nijak bouřlivě, vlastně skoro vůbec. A tak jsem byla zvyklá z toho nedělat vědu, je to prostě další den, od kterýho mi bude o rok víc.

Celý den byl moc příjemný, dokonce jsem po čtyřech měsících konečně zase mluvila s kamarádkou cestovatelkou, tak jsem byla ráda, že stíhám "vidět" skoro všechny své přátele v jeden den. Večer jsme měly s Domí v plánu zajít na víno. Napadlo mě - aha, takhle se slaví narozeniny po dvacítce - hezky v poklidu. Přišlo mi to sympatické, zároveň jsem byla ráda, že nebudu ten večer sedět doma.

Přijdu klasicky na Českou pod hodiny a přemýšlím, kam se vydat. Napadly mě dvě naše stálice - Morgal a Podnebí. Do Morgalu se mi nechtělo, protože tam není úplně teplo. Tak jsem doufala, že se rozhodneme pro Podnebí, případně pro cokoliv dalšího. Jdeme cestou k Podnebí, já šťastná, že vidím Domču a že si skvěle popovídáme. Jak vcházíme dovnitř, Domčin obličej rozsvítí šibalský úsměv a mě napadá, jestli jsem zakopla nebo co dělám špatně. Otáčím se s otázkou, co se jako děje. Vcházíme na naše oblíbené místo a najednou vidím své přátele. V první moment mě napadlo, proč tu sakra sedí spolu a beze mě, když se normálně takhle nevídají. Mám holt trošku delší vedení.



Ale ano, hádáte správně. Šlo o oslavu mých narozenin, o které jsem nevěděla a do teď nevěřím, že se fakt stala. Byl to jeden z nejhezčích a nejcennějších momentů v mém zatím poměrně krátkém životě. Dali si tolik práce utajit ji přede mnou a udělali mi tím tu největší radost. Když jsem včera přemítala, jestli nemám nějakou oslavu uspořádat, bála jsem se, že by nikdo nepřišel. A teď mi dokonce ještě psali lidé, kteří se jí nemohli zúčastnit a přáli mi. Neskutečný.

A pocity? Pořád je vstřebávám. Cítila jsem se jako člen té nejúžasnější rodiny plné lidí, kterým na mě záleží. Je to ohromný, najít si v životě pár tak opravdových lidí. Tuhle oslavu trumfne v budoucnu asi málo co. Asi první půl hodinu jsem neustále omílala, že tomu nemůžu uvěřit, pak už jsem raději přestala.

Myslím, že svůj dvaadvacátý rok jsem nemohla započít lépe. A všem, kteří se oslavy nebo jejího plánování účastnili, děkuju na sto tisíckrát. Určitě všichni víte, jak moc to pro mě znamená. ❤️