Právě sedím u večerní dvojité dávky Sexu ve městě na Nova 2 a přeýšlím, jak moc často se tohle opakuje. Slovo rutina ve mě vždy evokovalo děs, obavu a nudu. Bála jsem se upadnout do jejích spárů. Teď to všechno vidím z druhé strany. Ať se za ten den stane co chce, aspoň tenhle seriál si poslechnu a půjdu spát. I když ho stejně znám už zpaměti. Co mě ale překvapilo, je zájem mého přítele o osudy čtyř hlavních hrdinek. Pořád se mě vyptává: "A s tímhle teda už jako zůstane?" To je asi ale debata na jiný článek.

Posledních pár týdnů mě hodně "naučilo". I když zásadně nekonzumuju víc než dvě kávy denně, celkem hledím, že vůbec kafe piju. Ještě na střední jsem ho nemohla ani vidět. A když už, tak jedině s tunou cukru. Dokonce jsem prohlašovala, že jsem se sice naučila pít čaj bez cukru ale kafe do téhle kolonky nikdy nezapadne. A přece zapadlo.

Stejně tak nemůžu věřit, že teď jediný, co je u mě v životě děsně "vzrušující", je moje schopnost pít kafe bez cukru. Dnes jsem ale zažila asi nejdelší den za poslední dobu. Bylo to skvělý. I když je každej den na vlas stejně dlouhej, ten dnešní byl prostě "delší". Alespoň podle počtu věcí, které jsem stihla. Konečně, KONEČNĚ, jsem se viděla s kamarádkou. Je to velká cestovatelka, takže věčně někde lítá. A tím někde myslím - Británii, Vietnam a tak. Teď jsem to ale byla já, kdo nebyl k zastižení. Takže si asi dokážete představit, jak moc super to bylo.

Taky jsem si konečně, KONEČNĚ, nadělila ten zatracenej stativ na foťák. Proč zatracenej: slíbila jsem si ho za jednu děsně těžkou zkoušku. Na začátku ledna! Pořád jsem to odkládala a taky jsem si asi myslela, že bych pro něj měla udělat něco víc. Nevím sice co, ale vzhledem k mým přemrštěným nárokům zřejmě zajistit světový mír.

No a teď zpracovávám rozhovor s jednou velice speciální osobou. Je to strašně zvláštní, jelikož se neznáme nijak dlouho, ale mám takový pocit. Ne, že bych si to normálně neuvědomovala, ale až teď dokážu pořádně docenit velikost vlivu mých přátel. Tudíž jejich roli v mém životě.
To je asi věc, která přichází až s věkem. Ocenění pravých vazeb. Zřejmě mám dneska problém dát dohromady souvislý článek. Ale asi mi to nevadí. Má to takové kouzlo okamžiku. Kouzlo unavené noci, kdy práce ještě zdaleka nekončí.

Tímto bych chtěla poděkovat všem lidem v mém životě za to, že jsou tak úžasní! <3 A že dokážou poslouchat moje štěbetání bez kouska smyslu, které se teď odráží i v mých článcích. Já už jdu vážně konečně spát - stejně tenhle článek půjde ven až další den. Pokusím se do něj moc nesahat, aby to bylo opravdu autentické. Pokud jste dočetli až do konce, jste hrdinové!