sentimental grunge

13:40

VAROVÁNÍ: Tyto fotky vznikly úplnou náhodou. A asi i díky tomu se povedly - neměla jsem čas přemýšlet. 


Přemýšlet o čem? Jakmile na mě někdo namíří foťák, začnu být mega nervózní a úplně jiná. Nejsem najednou schopná si jen tak přirozeně stoupnout a nedělat z toho vědu. Když už to nějaký způsobem jde, nesmím se dívat do objektivu... Protože tam se zase ztratím. Ne že bych byla tak mega posedlá svým vzhledem. To vážně ne. Nejsem perfektní, nikdy nebudu a být ani nechci. Občas je fajn si porovnat oblečení, aby nebyla polovina fotek zkažená trčícím lístkem nebo tak. Ale jinak je mi asi jedno jak vypadám, spíš řeším, jak působím.

Když projíždím sociální sítě, občas mi už lezou na nervy fotky se stejným výrazem jedné osoby. Dost mi vadí, jak mají lidi nacvičený stejný úsměv, sklon obličeje, našpulený rty, +doplňte co chcete. Zároveň se ale nikdo nefotí, aby vypadal škaredě... Chápu, že je to největší jistota, dělat to samé dokola. Ale já to těm lidem prostě nevěřím. Přijde mi to neosobní. U lidí, co znám, v tom kolikrát ani nevidím jejich osobnost. Tomuhle se snažím vyhnout. A dostávám se do totální křeče. Balancuju mezi divným výrazem a nepřirozenou pózou. Jako bych si najednou nebyla jistá, kdo jsem nebo jak chci na fotce působit. I když je to tak jednoduché - prostě být sama sebou. Ale uznávám, kolikrát je to ta nejtěžší věc na světě.

Potom si vždy představím, že se usměju jinak, než to normálně dělám, a budu tím iritovat všechny dokola, protože je ty umělý ksichty z instáče štvou stejně, jako mě. Tak asi zhruba nad tímhle vším většinou přemýšlím. :D


Ale zpět ke včerejšku. Jedna moje kamarádka mě už nějakou dobu prosila, ať se někdy ukážu v té velké bundě po taťkovi. Jenže já si tím prostě nebyla jistá. Je opravdu velká, navíc má i dost dlouhý rukávy. Skoro rok ji nosím ke švadleně, ale vždy si najdu nějakou výmluvu. A pak mi to došlo. Ta bunda je prostě perfektní tak, jak je. Nenechala bych nikoho, aby na ni sahal. Taky by to celkem pravděpodobně nemusela přežít, vzhledem ke svýmu stáří (Je starší než já!). Tím ze mě spadly všechny tyhle obavy. Kolikrát se nepodaří abychom se s tátou o víkendu viděli, tak ho mám alespoň pořád u sebe.

kalhoty, boty - ZARA, batoh HM, tričko Mango, 
Díky brzkému konci jedné nejmenované úděsné hodiny jsme si s Leni chtěly chvilku popovídat na sluníčku. Bylo krásně. A tak jsme se rozhodly pro procházku městem. Najednou povídá, že má u sebe foťák, je krásný počasí a moc se jí líbí moje bunda. Jestli prý něco nevyfotíme. Já se nečekaně držím zpátky, všude celkem dost lidí. Nakonec to tak nějak vzniklo. Snažím se překračovat hranice svojí komfortní zóny i proto, že focení k blogu prostě patří. Měla bych si zvyknout, že někdy prostě budu muset stát na druhé straně objektivu. Děsně mě to brzdí ve vytváření všeho, co tady do budoucna chci. A tak se prostě musím snažit. 


Tenhle outfit byl super pohodlný, tudíž skvělý do školy. Nazvala jsem jej Sentimental grunge. Jsem si totiž celkem jistá, že kdyby ta bunda nepatřila dřív tátovi a neznala jsem ji z fotek, asi bych si nikdy tak velkou věc neoblíkla. Jen tak, bez významu. Je to bunda s příběhem, který pokaždé přebije jakékoliv obavy. 


Mojí skříní už prošly naprosto boží svetry od pratety, který sama pletla, taťkova bunda, přítelova mikina... Prostě skladiště sentimentu. Protože věci s příběhem jsou nejlepší. ❤️

Přeji krásný, sentimentální den :)


You Might Also Like

0 komentářů

INSTAGRAM