Sedím v atriu naší fakulty a snažím se nějakým způsobem zpracovat své pocity. To, co minulý začátek semestru zaplnilo nadšení z nového a nepoznaného, střídá děs a úzkost. Snažím se to statečně rozdýchávát. :D I když mám méně předmětů, rozhodně to bude časově náročnější. A když říkám náročnější, myslím tím hardcore (pro člověka, co si rád dopřeje lenošení). Tohle všechno mi dělá starosti a to jsem ještě ani nezačala. Taky si říkám, jestli to má cenu, strachovat se předem.

Na druhou stranu mi dělá radost pozvolný začátek jara. Konečně bude světlo a normální den. Protože ta temnota se rozhodně podepisuje na mojí náladě. Už nemusím chodit navlečená jak sněhulák, ale můžu si dovolit ten luxus - rozepnutou bundu a kalhoty ohrnuté nad kotník. Wohou!


Dneska je fajn den s příjemným počasím. Vyspala jsem se opravdu skvěle, jak už dlouho ne, a měla jsem krásné ráno. Následovala úvodní přednášku o Československé zahraniční politice, která byla sice nudná naprosto odstrašujícím způsobem, ale její obsah mě celkem zajímá a je mi blízký. Aspoň teda doufám, že v té makovici ještě něco od maturity zůstalo, (prosííím).


Teď čekám v atriu se zbožným přáním, že snad napíšu něco kloudnýho a čtivýho. Potom vyrážím s Domí na oběd do Forky's. Taková spontánní akce, ale už mám hlad! Jejich jídlo je prostě aahh. Všechno vegan a skvělý. I když vegan nejsem, musím přiznat, že vaří opravdu výborně. Jednou za čas si takhle někam vyrazit není vůbec špatný. Dneska to beru v rámci terapie a zapuzení špatné nálady. Takže dvojí výhra. (Trojitá výhra, potkaly jsme tam kámošku Terku!)

Po milém obědě jsme ještě prošmejdily město a koupily nějaký ty "nezbytnosti". Mezi ně patřil i čaj Maté s vtipným názvem Super tělo. Chtěla jsem něco na povzbuzení, abych pořád neusínala. Tak jsem si rovnou udělala doma jeden šálek. Má příjemnou citronovou vůni, ale v chuti převládá Maté, což se mi líbí. Sedím a popíjím čaj. Z útrob postele se vyhrabal můj "hyperaktivní" pes. Tak jdeme ven. Potkala jsem souseda, který venčil svoji krásnou a hrozně poslušnou fenku vlčáka. Mám dojem, že je to tak trošku Chuckův crush, i když je tak šestkrát menší. Je to asi jediný pes, se kterým si hraje bez zábran. A mě baví je sledovat. Navíc si vždycky poklábosím s panem sousedem, i když by člověk mohl říct, že třeba nemáme nic společného.

A teď půjdu na redakční radu našeho fakultního časopisu, v rámci kterého budu psát tento týden recenzi o představení divadla studentů JAMU. Už se těším. Moje minulá zkušenost s nimi byla neskuečně pozitivní. Je krásné vidět mladé lidi zapálené do divadla. Celé představení dostává úplně jinou dynamiku.