Proč, to nevím. Kařždý rok blbnu jako pominutá. Chci mít doma to správné vánoční "kouzlo" a tak všude věším světýlka, zapaluju svíčky s vůní jablka a skořice nebo lepím na dveře pitomý třpytivý mašle, který drobí třpytky ještě do dubna, a to už jsou dávno ve sklepě. Tenhle rok mě to nějak nechává chladnou. A tak pořád přemýšlím, jestli už bych zase neměla začít. Přemýšlím nad tím jen proto, že ostatní už začli. Dárky už mám skoro všechny, naštěstí, ale náladu pořád ne. Možná je to i dobře na jednu stranu. Vždycky bývám zklamaná, že jsem v naší rodině jediná, co chce nějakou tu tradici a kouzlo zachovat.

Cukroví mám zakázaný píct, nakupovat, cokoliv. Protože jsou všichni nespokojení se svojí váhou. A bez toho to taky není ono. Mě vážně baví se s tím patlat, ale ani když udělám nějaký zdravý ekvivalenty, nikdo to stejně nechce (ne, že by to bylo hnusný...snad :D). Prostě Vánoce u nás jsou opak Vánoc, jak je chci já. Ještě před výškou jsem měla napečeno několik druhů každý rok (pak jsem ale několik krabic vždycky vyhazovala :/). Včelí úly jsem máčela na půl v čokoládě a dělala z nich tučňáky... Jo, až takovej blázen do Vánoc jsem byla. Protože jem tohle nikdy neměla. Myslím před tím. Taky jsem chtěla mít živej stromek. Jeden rok se to dokonce podařilo. Že se z balkóna vyhazoval až někdy v květnu nebyla moje chyba. :D

Ostatní roky máme doma hnusný malý umělý koště. Ten stromek za nic nemůže, ale prostě umělej stromek rovná se umělý Vánoce. Já chci ty pravý! Takže správně by to mohlo vypadat asi takhle - žádný povinnosti do školy, spousta pohádek, teplo rodinnýho krbu a pohodička (nic víc nereálnýho jsem vymyslet už nemohla). Ale u nás se vždycky všichni pohádají ještě před obědem. Většinou teda já s bráchou, i když se tomu snažím všemožně vyhnout, on je prostě konfliktní typ. Jak není po jeho, je to špatně (proč sakra ještě nejsou příbory na svým místě?). Pak se snažíme nějak v klídku poobědvat, přičemž ujiš'tujeme každýho, kdo dělal určitou část jídla, že je to vážně moc dobrý! :D Potom si jde buď taťka zdřímnout nebo řekne, že na Ježíška už asi čekat nebudem a rozdáme si ty dárky rovnou... Ty dárky, který pod stromeček většinou nosím jenom já (ne, že by to bylo jen o tomhle). Ještě si vzpomínám, jak mě minulý rok hnal brácha 24. ráno koupit dárek pro pratetu, na kterej zapomněl... Připadala jsem si jako hotovej vánoční vyvrhel.




Další vánoční tradicí je moje pečení vánočky. Pokaždé, když se domlouváme, co bude kdo dělat, zazní tohle - brácha dělá salát, taťka se stará o rybu, já o koláč na oběd a vánočku. Přičemž prateta rok co rok pronese: "Jo? A ty to umíš?" Takže udělá ještě jednu, kdyby náhodou. I když ji přesvěčuju, že ve svých 95 letech už by se vážě neměla namáhat. Máme teda dvě vánočky a já blbej pocit k tomu. :D Jak to tak vidím všechno pohromadě, asi jsem rezignovala právem. Teď mám na stole v kuchyni akorát improvizovanej věnec-nevěnec, jak tomu říkám (není kulatej). Že mám zapálit třetí svíčku, jsem se dozvěděla až pomocí instagramového příspěvku mojí kamarádky. :D To se mi vůbec nepodobá.

Letos tomu asi nechm volný průběh a uvidím, jak se věci vyvinou. Uvařím si horkou čokoládu a pustím si nějaký super vánoční film. Stejně se nejvíc těším na návštěvu přítelovy rodiny. Stromek až do stropu, a ta atmosféra... :) Cukroví u nich mizí rychlostí blesku, a právě tohle zase nebaví přítelovu maminku. Každej máme něco...