Vždy, když mám volný den (rozuměj nejsem v práci), očekávám, že ho celý strávím psaním. Což je jednak nereálné a jednak neudržitelné, ale prostě můj mozek tak zřejmě pracuje. No a když to potom nečekaně nenaplním, mám pocit, že jsem zase nic neudělala a je to celé k ničemu, protože to stejně nestihnu napsat včas. Dnes mi zazvonil budík 6.30. Myslíte, že jsem vstala? Ani omylem! Spala jsem hezky do devíti a pak šla venčit psa. Potom jsem usedla ke stolu, že budu něco psát a vzpomněla jsem si, že mi přibyl alespoň ten odstavec o regionálních médiích. Rozhodla jsem se, že se přestanu trýznit těmito pocity. Jasně, nejsem první ani poslední, kdo na to kašle a dělá to až na poslední chvíli. Jenže já se neporovnávám s ostatními, spíš se snažím úplně nevyhořet, abych to na výšce přežila ještě dalších pár let. 

Je tolik věcí, které poslední dobou moc nestíhám. Třeba cvičit. Docela dost mě kvůli práci i škole bolí záda a já se nestíhám ani protáhnout. - To je výmluva. Nevěnuji tomu čas. Čas mi bere hlavně práce. Ve svém volnu se snažím zmátořit, pečovat o domácnost, věnovat se psovi, občas i sobě a tak nějak přežít. Jenže toho mám už docela dost, toho přežívání. Vždycky si říkám: Když mě zítra srazí autobus, budu s tímhle spokojená? A víte co? Asi ne. Proto jsem se rozhodla dnešek věnovat tomu, že si určím priority na příštích pár dnů. Přestanu si vyčítat, že jsem v tom všem chaosu ještě ani nestihla napsat novou nájemní smlouvu, vyřídit trvalé bydliště nebo přehodit zimní gumy na autě. O blogu ani nemluvím...

Prostě zítra ráno vstanu, zacvičím si yogu kvůli svým zádům, udělám si dobrou snídani a pustím se do psaní bakalářky, rozhovoru do práce, dvou kulturních stran, které mám na starosti a jednoho textu, který mi ještě zbývá. A pokud budu mít trošku štěstí, zařadím tam i delší procházku se psem a půjdu spát s pocitem, že jsem za jeden den zase stihla spoustu věcí. Dnešek zasvětím hledání ztracené rovnováhy a proměně nepořádku v byt, ve kterém žiju moc ráda. Večer mě čeká premiéra v nově opraveném Janáčkově divadle, které můžete vidět na snímcích. Je to jedna z příjemných pracovních povinností, i když se trošku obávám, že v té tmě toho moc nevyfotím a fotky budou stát za starou belu. Ale všechno je proces. Pořád je se čemu učit.

Což mě přivádí k dalšímu bodu a motivu, který se prolíná poslední dobou mými dny. Objevila jsem tolik věcí, kterým se chci věnovat, naučit a zdokonalit se v nich. Mám najednou strašně naléhavý pocit, jako kdyby všechno mělo za pár dní skončit a já nic nestihla. Možná je to tlak, který dnešní uspěchaná doba vytváří. Vsadím se, že se zase budu tlouct o prázdninách do hlavy, až budu mít volný týden a nebudu vědět, co si s tím vším volnem počít. 

Takže co teď? Nadechnou se, vydechnout, sepsat si pár věcí, které chcete splnit a slepě následovat tento seznam, aniž by se člověk cítil ohromený tím kvantem povinností. Můj seznam bude asi docela dlouhý, ale třeba se bude dát vyřešit během dvou dnů. Nejhorší na tom je, že se stejně zase naplní, ať dělám co chci. Proto je lepší vše bez emocí přijmout a prostě se do toho pustit, než zase přemítat, kolik toho je a kdo to má jako všechno stíhat. Stejně, jako ve všem ostatním, - život je o rovnováze.