Proč mě vždycky ty super témata a touha je sepsat přepadnou těsně před spaním? Asi zavedu rubriku večerních úvah... (který pak edituju a zveřejňuju během dne - raději)

Možná jsem se dostala do nějaké myšlenkové flow... Nicméně, poslední dobou si docela všímám jednoho "trendu", který se stal nyní docela rozšířeným. Zrovna jsem se začetla do úžasnýho článku mojí oblíbené blogerky, která se nedávno stala matkou. U článku byly přiloženy naprosto boží fotky a v textu se otevřeně věnuje její proměně sebevědomí v závislosti na mateřství. Přišlo mi to strašně zajímavý a oceňuji, že se tomuto tématu věnuje. Přiznává, že se dlouho necítila svá, sebevědomá, ani hezká, kvůli všem těm tělesným změnám, ale že se zase vrací do pozitivnějšího spektra sebevědomí a chtěla to navíc podtrhnout i těmito fotkami. Super by bylo, kdyby se hned potom neomluvila za to, jak hloupě to asi zní. Docela, i když možná nevědomě, tím shodila myšlenku a váhu celého textu.

Žijeme v éře, kde boříme mýty, strháváme nálepky, rušíme škatulky, zavádíme nový systém bez systému. Ono na tom v podstatě není nic špatného. Potřeba věci pojmenovat a dávat jim nálepku vznikla kvůli potřebě porozumnění nebo tak si to alespoň vykládám já. Lidem bylo jasné, že se musí dorozumívat a rozlišovat věci, aby to dorozumívání fungovalo. Jenže pak jsou tu lidé, kteří se do kolonky nevlezou. Kolonky je limitují, nejde je zaškatulkovat, a proto v tom vidí problém. Začnou proti nálepkám bojovat a vzbuzovat pozornost. Na tom taky nevidím nic špatného, jen to, že některé snahy mají i další vedlejší účinky.

Zvláště lidé, které sleduje více ostatních lidí na jakékoliv platformě, jsou si vědomi toho, jak dokáže někoho jejich pojmenování nebo názor rozlítit. A proto se hned po vyřčeném výroku či pohledu na věc začnou omlouvat. Už si na to zvykli natolik, že jim to přijde normální, ale mě to teda spíš otravuje... Dívám se na video na Youtube a slyším něco ve stylu: sbírám drahý umělecký předměty, ale musím se omluvit a obhajovat svému publiku, že za to tolik utrácím, nesnáším kaktusy, ale určitě jsou to strašně hezký rostliny... (schválně přeháním s naprostýma blbostma, ale jak nesmyslně to zní?).

Jako by ti lidé zapomněli, že je sledujeme právě pro jejich názor. Zajímá nás jejich pohled a jejich důvody, zároveň má ale každný přece právo žít podle svých pravidel a hodnot, pokud to neubližuje druhým. Jasně, taky se bojím, že podnik, jídlo nebo krém či cokoliv dalšího, co vyhovuje mě a budu to vehementně doporučovat, někomu jinému vyhovovat nebude. Ale to je prostě risk, se kterým se musí počítat. Pokud dotyčný uvede jeho výchozí pozici nebo situaci, kdy mu daná věc pomohla, lze z toho vycházet a řídit se tím. Je jasné, že člověk se suchou kůží nebude doporučovat něco těm mastnějším typům... Ale už me otravuje, jak se každý hned omlouvá lidem na druhé straně spektra.

Připadá mi, jako bychom najednou žili ve společnosti, která neumí rozlišovat vážnost problémů. Být určitou menšinou a nemít stejný práva je určitě alarmující a měli bychom za to všichni bojovat a cupovat nálepky co to jen jde. Jak se mají takoví lidé pak cítit a bojovat za své názory, když ostatní se všem omlouvají za naprosté banality... Zároveň se také důležitost těchto problémů stírá, když se takový člověk okamžitě ospravedlňuje ostatním. Možná to všechno stojí a padá se schopností lidí být otevřenými k názorům a postojům ostatních, i když je zcela nechápou nebo jim nerozumí.


Možná už jsem na to jen přecitlivělá, ale možná právě proto, že mám potřebu to dělat taky. I když nejsem placená za žádnou tuhle činnost a docela rozumím tomu, že se každému nezavděčím a ani se o to nesnažím. Lidem na internetových platformách možná jde hlavně o záběr co nejširšího spektra nebo prostě přejali tuhle rétoriku kvůli nenávistným komentářům, takže se omlouvají raději předem.

Není to negativní pohled nebo kritika, spíše otázka k zamyšlení. Já sama mám občas také pocit zbytečně vysvětlovat a obhajovat svůj názor. Svědčí to o nejistotě. Zvedněme ruku všichni, kteří si za svým názorem kolikrát nestojíme. Ve světě, kde je všechno sociálně veřejné, kde můžete během vteřiny obdržet reakce na váš názor nebo být vystaveni podobným tlakům, to opravdu není jednoduché. To ale nemění nic na tom, jak moc je to naopak potřebné. Neříkám, že nějaká sebereflexe není na místě. Vědomí, že náš názor nemusí být jediným dobrým nebo že nejsme neomylní je taky důležité, ale rozhodně se za tím neskrývá ani z toho nevychází zbytečné až přehnané pochybování.

Když se na to podívám v širším měřítku, soudím, že život je příliš krátký na přehnané pochybování a snahu se zavděčit všem. Jak mdlý by byl takový svět? Žijte raději podle sebe. Já sama se nechci jednou ohlídnout a ukrývat hlavu v dlaních při myšlence, co všechno mě během života zbytečně svazovalo nebo co jsem nedělala, když jsem mohla, ale netroufla jsem si.