Už je to dávno, co jsem přišla na to, že mě psaní vlastně strašně baví a naplňuje... 

Nikdy jsem tomu však nevěnovala větší pozornost, brala jsem to jen jako hobby. Podobně jako módu, cestování, jídlo, tanec, malování... Bylo toho hodně a vždy jsem se věnovala všemu a zároveň vlastně ničemu na 100%. Na tom není nic až tak špatného, že má člověk několik (set :D) zájmů. Nikdy by mě ale nenapadlo jak to na mě všechno osud přichystal.

Nikdy sem nebyla člověkem toho ražení - vše je někde předepsáno a děje se to z určitého důvodu - až teď. Jakožto člověk s neveselou minulostí musím říct, že jsem se až panicky děsila konce střední školy a začátku vysoké. Nedokázala jsem si představit, jak bude můj život vypadat. Bylo to zbytečné, samozřejmě. Ale jako bych se na chvíli ztratila, zapomněla co mě baví a začala plnit představy jiných lidí. Všichni moji blízcí mě prostě a jednoduše viděli na právech a mě se z počátku ta představa také líbila (protože jsem samozřejmě jako každý zelenáč netušila, do čeho lezu). 

Díky tomu (možná bohužel - jak chcete), že jsem se nedostala na práva do Brna, kam jsem chtěla nejvíc a nakonec vlastně ani do Prahy, zbývaly mi tedy jedny práva (ne ty v Plzni :D) a pak další možnost. Tu jsem si tam tak trošku propašovala s nálepkou záchrana. Ona to skutečně záchrana byla. A jaká!

Rozhodla jsem se jít studovat žurnalistiku, přestěhovat se do jiného města a dát svému životu nový směr. Zpočátku to jako nový směr vůbec nevypadalo. Všechny začátky jsou obtížné, zvlášť v cizím městě daleko od všech. Ale najednou sen o psaní začal být skutečnější a já jsem zjistila kam patřím. A znovu mě provokovala myšlenka založit si blog. Tudíž jsem začala shromažďovat veškeré informace, aby to za něco stálo, a také důvody, proč to ještě odložit. Až mi zbyl jediný - nemám pořádnej foťák. 

Tak o tuhle výmluvu jsem přišla dnes. Už nebylo kam uhýbat. 

Sečteno podtrženo, kdybych nešla na žurnu nepotkám tak super lidi, kteří se mě snaží posouvat i přes můj strach blíž k tomu, co si vlastně někde uvnitř strašně moc přeju. A musím říct, že jsem za to všechno nesmírně vděčná. Mám pocit, že se otevírá nová kapitola mého života, která nebude ani trošku podobná té staré.