selflove and selfimage

11:56

Na dnešní brunch with eli jsem si vybrala možná těžší téma, které se nehodí úplně ke snídani, ale...
Tímto článkem bych chtěla ukázat všem krásným ženám svoji cestu k sebepřijetí a seberealizaci a vzkázat, že každá z vás to dokáže. Já ještě rozhodně nejsem v cíli, ale když už jsem se já dostala na správnou cestu, ty můžeš taky!




Začnu vším, co mě doprovázelo v minulosti. Od malička jsem měla malé sebevědomí a nemyslela jsem si, že bych se někdy mohla cítit v pohodě s tím, jak vypadám. Nebyla jsem nikdy člověk, který by zevnějšek bral jako nejdůležitější věc, ale pokud se necítíte dobře samy za sebe, trošku vás to hlodá, hlavně když zevnějšek je tím prvním, co vidí ostatní. Po několika neúspěšných pokusech o změnu jsem zjistila, že já stejně nikdy jiná nebudu a bylo na čase to přijmout. Třeba jsem se snažila nesmyslně přibrat jen proto, že mi to pořád všichni vtloukali do hlavy. Stejně to nešlo. Celkově jsem nebyla schopná přijmout, jak vypadám, do takových možná 18ti, kdy se to začalo nějakým způsobem posouvat správnou cestou. Nebyla jsem moc spokojená ani se svým nalíčeným obličejem, abych byla upřímná. Přišlo mi, že ke mě nesedí ani jedno. Asi proto, že jsem se necítila sama sebou.

Vzpomínám si, jak jsme se s kámoškou na gymplu hecly, že nebudeme celý týden chodit namalované. Na střední jsem se cítila asi nejvíc pod tlakem, co se týče vzhledu. Začala jsem si utvářet nějaké své hodnoty a o to víc jsem se bála, že se nebudu ostatním líbit stejně jako to, čemu věřím a za čím si stojím. To se týkalo osobnosti, stylu, způsobu života... Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem se ten týden skvěle vyspala a hlavně mi to začalo být čím dál jasnější. Nějakou dobu jsem se za makeup schovávala. Mohla jsem mít klidně jen nepatrnou vrstvu řasenky, ale i tak jsem byla lepší verzí sama sebe. Myslím, že takhle to má hodně dívek.



Makeup je krásná věc, ale hodně mocná. Zrovna dnes jsem byla na kosmetice a povídala si s mou paní kosmetičkou, jak je přirozená krása v dnešní době hrozně opomíjená věc. Z jedné strany nás bombardují časopisy plné modelek, jejichž pleť i tělo prošli značnou retuší, z druhé strany se valí trendy typu umělý řasy, prsa, vlasy, nehty, výplně tváří, rtů, zadku... Uvědomila jesm si jednu věc: i když mám spoustu nedokonalostí, nenechala bych je odstranit/změnit ani za milion. Příjde mi, že bych se už absolutně necítila jako já. A tak přemýšlím, jak se asi cítí ženy po několikačetné plastice a jestli nad tímhle vůbec někdy přemýšlely. Nikoho neshazuju, jen vím, že cokoliv umělýho prostě není můj styl... Já věřím tomu, že každá žena je přesně taková, jaká být má.

Každý den je jiný. Občas se cítím skvěle bez čehokoliv na obličeji, občas ne (a nepomůže tomu makeup ani oblečení). Ale dnešek byl jedním z těch lepších dní. Celý den jsem se nemalovala až večer, kdy jsem měla jít ven. Později, když jsem se odlíčila, mi proběhlo hlavou něco jako: "super, tak už jsem to zase zpátky já". A to mě zarazilo. Tak tam stojím, koukám na sebe a cítím se celkem spokojeně. Jako bych po dlouhé době viděla někoho, koho strašně ráda vidím. Neumím to úplně přesně popsat, ale nějak tak to bylo. Takže poznatek pro všechny - cokoliv cítím navenek stejně musí vycházet zevnitř. Příjde mi, že je až vážně druhotný, jak člověk vypadá. Kolikrát může být žena sebekrásnější, ale pokud si to sama neuvědomuje nebo se necítí dobře, je to všechno úplně fuk.



A zase sem píšu naprostý samozřejmosti, jenže pro mě ještě před pár lety tohle samozřejost nebyla. Pořád jsem se ujišťovala u ostatních, jestli tohle vypadá dobře a jestli by to nosili, jestli tak můžu jít ven, co říkají na to, že bych měla blog a podobně. Ale stejně mi žádné z těch ujištění nikdy nepomohlo. Časem jsem se stejně stala závislou na tom pocitu, který mi přináší bytí sama sebou. Nemluvím jen o líčení a oblečení, ale především o projevení vlastní osobnosti nebo životním stylu. Jdu ven nenamalovaná a cítím se fajn. Už se za to nikomu neomlouvám, maximálně ze srandy upozorním. Neznamená to, že se o sebe nestarám a jsem zanedbaná. Znamená to, že jsem se srovnala se svým vzhledem a že nechávám svou pleť dýchat. Stejně tak jsem ze začala KONEČNĚ vyjadřovat pomocí tohoto blogu, o jehož založení sním roky. A taky jsem ho zveřejnila. Holky co mě znají opravdu dlouho, ví, že tohle bylo mým tajným přáním celé věky a naštěstí mě to postupem času neopustilo.

I když u mě je stále každý takový krok spíše tichoučkým pozvolným našlapováním, stejně jsem to nakonec udělala. Vím, že je kolem mě spousta lidí, kterým by tento článek mohl pomoci nebo alespoň postrčit správným směrem. A proto jej píši. Protože všem přeji ten pocit, který já zažívám při focení fotek na blog, psaní článků nebo doplňte cokokoliv, co opravdu toužíte dělat. Jediné, co vás od toho dělí, je imaginární představa o mínění ostatních. Stejně nakonec všichni, kterým leží na srdci vaše dobro, půjdou tou cestou po vašem boku. A tak se alespoň ukáže, kdo za vámi opravdu stojí.

Až příště budeš stát u zrcadla, zkus se nedívat, které z těch dvou obočí je výš a proč, ale podívej se sama na sebe jako na člověka a zkus se přijmout. <3

P.S. Uvědomuju si, jak je tohle téma povrchní a že například někde zuří válka a lidem je vážně fuk, jak vypadají. Chci ale i přesto zkusit tímto článkem zapůsobit a zlepšit náladu lidem kolem, jelikož se naštěstí nacházíme v místě, kde nemusíme řešit, co budeme jíst den ode dne a kde budeme spát.

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Já jsem teď zrovna ve fázi, kdy vůbec nechci být já - přijde mi, že jsem svému tělu dala v posledních měsících dost na frak a že ono samo cítí, že není nic, za co by se mělo mít rádo.
    .
    A ohledně toho srovnávání se sama se sebou jsem teď já spíš na tom začátku té cesty. Tvými slovy řečeno - asi jsem se schovala pod tunu nějakého imaginárního make-upu, který jsem si stejně nikdy neuměla nanést, a moc nevím, jak z něj ven

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Majdi, odpovídám soukromou zprávou....

      Vymazat

INSTAGRAM