Tohle téma jsem už tak trošku nakousla v jednom z předchozícch článků, kde jsem psala o módu autopilota. Přepnu do něj vždy, když je málo času a moc práce. Znamená to dělat jen to nejnutnější: jíst, pít, plnit povinnosti, stíhat termíny... Jenže kdykoliv se dostanu k tomu, že se můžu zase zastavit a nadechnout, ne vždy to svedu...

Nedávno jsem přišla po dlouhém dni z práce domů, kde jsem měla předem uvařenou večeři. S tou jsem si sedla k počítači, protože jsem ještě potřebovala dořešit pár mailů. Začala jsem to jídlo do sebe cpát, jako bych s někým závodila. Vůbec jsem si jej nevychutnala, nepožvýkala, vlastně ani nepamatovala. Takže pravidlo číslo jedna, jak přepnout z autopilota - užít si jídlo. Udělat si na něj čas. Je to jedna z nejdůležitějších věcí. I kdyby to znělo sebedivněji. Není zdravé jíst ve spěchu, byť se tomu občas nevyhneme. Proto není třeba spěchat s jídlem častěji, než je zdrávo. A co teprve pocit sytosti, když do sebe jídlo bezmyšlenkovitě nahážeme? Moc často se nedostavuje, tělo ani nemá čas zaznamenat, že něco přišlo... 

Další zaručeně fungující krok, při přepnutí do přítomného okamžiku je za mě procházka nebo pobyt v přírodě. Mě osobně chození baví, ale často jdu zbytečně rychle, aniž bych si uvědomila, že vlastně fakt nikam nespěchám. Když zpomalím, najednou si všimnu nových věcí okolo sebe, užívám si počasí, vzduchu, života. Na přírodě je nejlepší, že kromě dne a noci čas moc neměří. Jako by se zastavil. Má takovou zvláštní moc, ona čas totiž natahuje. Kdykoliv se jdu projít se psem, jsem venku třeba tři čtvrtě hodiny, ale přijdu jako po týdnu. Odpočatá, vyklidněná. Příroda je prostě boží.

Docela samozřejmým, i když sporným bodem, je i hudba. Sporným proto, že mě občas právě spíš přenese pryč od přítomnosti, hlavně při chůzi se v ní občas ztrácím. Pokud si ale doma pustím něco klidného a nad něčím přemýšlím, pomáhá mi to. Což se pojí s dalším bodem - vyčistit si hlavu a utřídit myšlenky. Je jedno jestli doma, nebo někde v přírodě. Občas mi šíleně pomáhá, když se jen tak zastavím, nadechnu se a přemýšlím. V poklidu si udělám plán toho, co je třeba, nebo jen tak vymýšlím a tvořím. Nikam nespěchám. Probírám se minulostí, přemítám, přehodnocuji. Jakmile skončím, jsem hned taková lehčí a nic mi už dál nezahlcuje mysl. (Doporučuju Toma Odella a jeho klavír!)

Mysl čístící ba dokonce vypínající může být také jakákoliv fyzická aktivita (nečekaně). Asi záleží na každém, jestli mu ke klidu pomůže více yoga nebo pořádný workout, který probudí i poslední nejmenší sval. Každý totiž upouští páru jinak. Nebo ne?

Vypnout telefon, internety, cizí světy... To je docela samozřejmost. Stejně jako se člověk ztrácí v hudbě se velice rychle může ztratit při projíždění čehokoliv virtuálního, co jej odpoutá od přítomného momentu. Klíčové je totiž podle mne hlavně vnímání času. Když spěcháme, připadá nám každá minuta neskutečně krátká. Kdežto když si chceme odpočinout, bývá to většinou opačně. Chceme se zastavit a na nic nemyslet, užít si tu chvíli co nejdéle, jenže stresové nastavení mysli vytváří přesně tu iluzi, kterou nechceme pociťovat. Hážeme do sebe jídlo, nejsme schopní jít pomalu a rozhlížet se okolo, přestože nespěcháme... 

Tak se prostě zastavte, a buďte rádi za všechno, co v daný okamžik máte. Není nic horšího, než prosvištět životem bez chvil klidu a čisté mysli.