Ztratit se, najít se... Bez ztrácení bychom se nikdy nehledali a bez hledání neztráceli. Kdybychom se celou tu dobu měli, taky bychom to nevěděli. Je to uzavřený kruh, který je nezbytný a životu zřejmě vlastní a nevyhnutelný, ale i tak občas nesnesitelný. Každý to zřejmě zažil a ještě zažije. Hlavně když to nejmíň čeká. Je snadné být šťastný, když je všechno v pořádku, proto i tyhle momenty nebo spíš cesty nás hodně učí.

Žijeme v době, kdy chceme mít všechno hned. Máme pocit, že s každou minutou, co to tak není, prohráváme nebo něco ztrácíme. (A zase to slovo.) Přitom všechna ta moudra typu cesta je cíl, upozorňují právě na proces a ne na výsledek. Naučit se přijímat všechny typy situací a přijmout je, jak jsou.

Celé prázdniny jsem se těšila, až budu mít volno. Dva týdny, skoro dva týdny! To je víc, než kolik jsem za poslední tři roky v létě v kuse měla. Hrozný, že? Možná kecám, ale v kuse to nikdy víc podle mě nebylo. A když jo, zase jsem toho neuměla využít, takže je to vlastně fuk. Každopádně jsem se fakt těšila, kolik toho stihnu. Vymalovat, uklidit, napsat bakalářku, jet na chatu, uklidit tam, uklidit v sobě, uklidnit se... Pak mi začínalo být jasný, že to není úplně reálný. No, abych to zkrátila, volno nastalo a já byla schopná asi jen zírat do zdi. Byla jsem vyčerpaná, bez života, bez motivace. Nechtělo se mi běhat, psát, sedět ani spát.

To jsem nezažila až bolestně dlouho (a zpětně je mi jasný, že to právě asi muselo přijít). Dřív jsem v tom byla docela dobrá - ve střídání a obracení  období - jsem ok nebo ko. Teď jsem byla ok nějak moc dlouho a zapomněla, jaký je to být ko. Hlavě ve svým jediným volnu, jak příhodné. Mám všechen čas (čti: přesněji dva týdny) přijít na to, jak se dát dohromady, abych zase mohla chodit do práce. Taky super vyhlídka :D. No a tak vzniká tenhle článek. Upřímně jsem ráda, že aspoň nějakej. Muselo to ven.

Na blogu, pro kterej už žalostně dlouho vymýšlím jiný místo i design, pár věcí nefunguje, jenže já sama s tím už nic extra nezmůžu (BTW Kdo vymýšlí widgety, který po půl roce přestanou fungovat?). A jsem fakt ráda, že to tak nemám jen já. Pokud znáte Marťu alias Inkoustovou tečku, která vydala knihu Minimalismus a bývala taky známá pod jménem Blondiverse. Její smysl pro humor a psaní mě neskutečně baví a vždycky bavilo. Proto jsem byla ráda, když jsem našla jeden zapomenutý článek, který jsem nečetla. Kromě jiných věcí tam píše, že už ji taky nebaví ta zábavná hra pro celou rodinu typu "klikni a sleduj, jak se nic nestane" - což mě teda fakt rozesmálo. Bohužel moje kódovací schopnosti odpovídají tomu, co je na blogu dost viditelně patrné. Neumím to. (Proto jestli je tady někdo, kdo jo, a vidí, v jakým je to tady stavu, ať se prosím ozve! Dík <3)




Ale zpět k tématu.
Prostě se to asi nějak nasbíralo a já neviděla, jak se to nabaluje. Nefunkční widgety jsou už jen špičkou ledovce. Poslední kapkou. Myslím, že je důležitý, aby tu byly i články jako tyhle. Kde se pořád nemůžu rozhodnout, jestli se snažím být strašně literárně založená a psát hezky nebo budu psát nespisovně. Nemůžu a ani nechci dělat, že je každý období radostný, že pořád vím, o čem a jak psát. A hlavně že jsem pořád se vším spokojená. Pomůže to hlavně lidem, kteří to mají podobně a budou vědět, že ne sami.

Nevím, jestli to vyjde, ale už se aspoň snažím něco podnikat. Rozhodla jsem se od toho problému poodstoupit místo toho, abych ho nechala mě přerůst. Postupuju po krůčcích a snažím se uznat, že to tak teď prostě je. Nesnažím se na druhou stranu už být naštvaná, že s tím nehnu tak rychle, což byla chyba předchozích dnů. Nemám od sebe už přehnaná očekávání (jakože třeba tuhle skvělou blogovací záležitost vyřeším přes noc), spíš se snažím udělat maximum v dané chvíli. Jasně, ideálně bych si sedla, vymyslela nový stránky, články, fotky, a ještě si stihla jet někam odpočinout. Ale každý, kdo kdy dělal něco krativního, ví, že tyhle bloky jsou docela obvyklý. Někdy přijdou v tu nejmíň vhodnou dobu, ale co na plat...