re-evaluating
22:44Tenhle blog píšu už skoro tři roky. Páni! Kdyby mi někdo řekl, na začátku, že mi to vydrží takhle dlouho, tak bych tomu určitě nevěřila. Nejsem teda naprosto vždycky pravidelná v přispívání. I to ale odráží moje konkrétní rozpoložení a životní cestu. Je to jako jeden velký záznamník všeho, co mě inspirovalo nebo co jsem zrovna měla na mysli. Vždycky jsem se svým obsahem snažila ke čtenářům promlouvat a něčím je snad obohatit. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu moct něco takového zažít i sama.
Aby jste pochopili, občas prostě napíšu článek, který chci zveřejnit, ale zpětně si je moc nečtu. Jsem člověk, který sám sebe docela zpochybňuje a zažívám toho dost už při vytváření tohohle obsahu, natož abych se pa zpětně ještě tloukla do hlavy, co jsem si to jako tenkrát myslela. Protože ty články tu jsou veřejně pořád a všechny. Se všemi chybami, překlepy i myšlenami, se kterými třeba už tak moc nesouzním. Ale v tom je to kouzelné, můžu pozorovat, kam jsem se posunula a naopak v čem se můj phled na svět nezměnil.
Nacházím se na místě, kde docela přehodnocuji všechny další kroky ve svojí tvorbě. Ne, že bych chtěla skončit, spíš přemýšlím, jak to zase někam posunout, co změnit a co zachovat. Jestli je tenhle koncept pořád něčím, co se mnou souzní. Jestli se vůbec někam posouvám a jestli to pořád ještě baví někoho číst. Občas to probírám i s ostatními lidmi, kteří tvoří v podobné oblasti a zdá se, že tato období zažíváme všichni. Je klíčové je ale přetvořit v něco budoucího.
Blogování a psaní celkově trošku vyšlo z módy. Všechen obsah se v kratší podobě přesouvá na instagram, podcasty a videa zažívají zlatou éru, ale i tato média se v kratší verzi přesouvají na sociální sítě. Diváci a čtšnáři zřejmě chtějí všechno hned, a hlavně to nechtějí nikde hledat. Instagram je v tomto kapitola sama pro sebe. Člověk může dobře pozorovat, co se komu líbí a co funguje. Jenže mě některé z těch trendů docela bez inspirace. Všechno se zdá tak perfektní. Miluju focení a všechno, co obnáší, ale jestli je jedna věc, které jsem se pro dobro svého obsahu téměř vzdala, je to postprodukce. Taky jsem se kdysi snažila nakoukat videa, jak pozvednout fotografie třeba jídla, jak tvořit iluze... V určitém ohledu je to umění, ale mně se nelíbí, kam to posléze vede.
Ve Photoshopu jde dělat až moc věcí, do kterých se raději nepouštím. Snažím se fotkou zachytit atmosféru a okamžik, ale vždy volím autenticitu. Po každé úpravě srovnávám foto s originálem, jestli jsem se náhodou neodklonila už moc od reality. Jenže pak vidím svou mírně zašedlou fotku vedle té běloskvoucí, kterou někdo prohnal asi šesti filtry v nejméně pěti různých aplikacích. Někteří lidé se tím živí, což chápu, každopádně já bych svou autenticitu a sama sebe v takovém případě asi brzy ztratila. Když se ale pak člověk snaží svou tvorbu s jejich nějak porovnat, taky to nejde. Takže co teď?
Abych navázala na původní myšlenku... Zrovna o tomto problému jsem se bavila se svou kamarádkou, která mi poradila spoustu skvělých věcí a připomněla vše důležité. Na závěr naší konverzace mi poslala printscreen nějakého textu. Otevřela jsem to v očekávání, že to bude nějaký motivační kousek článku, který mi pomůže. Pomohl mi, to jo, ale že to bude můj vlastní text by mě ani ve snu nenapadlo. Upřímně, docela mě to šokovalo.
Jsou to momenty jako tyhle, které vám ukáží, že to všechno má vlastně daleko větší smysl a přínos i pro mě samotnou. Takže pokud zrovna náhodou stagnujete, ať už děláte cokoliv, zkuste se na chvli zastavit a ctít všechny části procesu. I ty, které bychom nejraději přeskočily, jsou nesmírně důležité. A je třeba na to pamatovat. ❣️
0 komentářů